ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5630.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5630/2015-532
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. N., O.-P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2/390, o 650 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 156/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2014, č. j. 8 Co 510/2014-440, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2013, č. j. 54 C 156/2005-354, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2014, č. j. 8 Co 510/2014-440, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 54 C 156/2005-354, zamítl žalobu o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal zaplacení částky 650 000 Kč, protože s právní předchůdkyní žalované uzavřel kupní smlouvu, jež byla shledána neplatnou, a původní žalovaná mu kupní cenu nevrátila. V průběhu řízení zemřela původní žalovaná I. J., soud proto v řízení pokračoval na jejím místě s Českou republikou, která nabyla dědictví po původní žalované jako odúmrť. Soud zjistil, že žalobce jako kupující a původní žalovaná jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, na základě které kupující uhradil prodávající kupní cenu ve výši 650 000 Kč. Dále žalobce jako zástavní věřitel a původní žalovaná jako zástavce uzavřeli dne 19. 2. 1996 zástavní smlouvu k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce mezi zástavním věřitelem a zástavcem uzavřenou téhož dne. Původní žalovaná dále dne 21. 2. 1996 uzavřela se společností Husky s. r. o. smlouvu o půjčce na částku 650 000 Kč. Soud předně k námitce žalované a dospěl k závěru, že nárok žalobce na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy je promlčen. Kupní smlouva byla uzavřena dne 20. 2. 1996, rozsudek o určení vlastnického práva původní žalované k předmětným nemovitostem byl doručen zástupcům účastníků řízení dne 3. 4. 2002, takže ke dni podání žaloby 22. 7. 2004 uplynula subjektivní i objektivní promlčecí lhůta. Soud nepřisvědčil žalobci v tom, že promlčecí lhůta počíná běžet u bezdůvodného obohacení v okamžiku, kdy se žalobce skutečně dozvěděl od svého zástupce o neplatnosti kupní smlouvy. Protože se jedná o vrácení kupní ceny za nemovitosti, ke kterým svědčilo vlastnické právo původní žalované, nelze aplikovat §107 odst. 3 obč. zák. Žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem nemá, proto v daném případě nemohlo jít ani o synallagmatický závazek a vlastnické právo je nepromlčitelné. Soud nehodnotil platnost smlouvy o půjčce, ale měl za to, že případný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z ní je též promlčen a zamítl žalobu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 8 Co 510/2014-440, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalobce podal žalobu dne 22. 7. 2004 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 Co 166/2001-161, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, jímž bylo určeno vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem, byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 3. 4. 2002. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem protokolu ze spisu Okresního soudu v Ostravě v řízení sp. zn. 62 C 38/1996, o jednání odvolacího soudu, které se konalo dne 28. 2. 2002, u něhož byl vyhlášen rozsudek v této věci. Z protokolu soud mj. zjistil, že u jednání byli přítomni oba účastníci i jejich právní zástupci. Toho dne se žalobce prokazatelně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, i kdo jej získal. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu po uplynutí subjektivní dvouleté lhůty a žalovaná vznesla námitku promlčení, nebylo možné žalobě vyhovět z důvodu promlčení nároku podle §107 odst. 1 obč. zák. Pokud by v řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli i smlouvu o půjčce, v souvislosti s níž původní žalovaná potvrdila, že dne 20. 2. 1996 převzala od žalobce částku 450 000 Kč, pak i tento nárok promlčen. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když neprovedl další žalobcem navrhované důkazy.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, zda je §107 odst. 3 obč. zák. aplikovatelný i v případě kupních smluv, které jsou charakterizovány jako tzv. propadné zástavy. Poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku podle §457 obč. zák. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. dopadá na všechny případy, kde takový vztah vznikl ze zákona. Jeho závěry lze aplikovat i v případě kupních smluv neplatných z důvodu propadné zástavy, kde dochází k započtení pohledávky z půjčky na kupní cenu. Dále odkazal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011, řešící otázku, čeho se má domáhat žalobce, pokud vzhledem ke vzájemné restituční povinnosti účastníků smlouvy podle §457 obč. zák. žalovaným zůstalo zachováno jejich vlastnické právo k nemovitostem. Dle dovolatele závěry v něm dovozené platí i v nyní řešené věci. Propadné zástavy jsou oboustranně simulovanými právními úkony a prodávající by neměl být oproti kupujícímu zvýhodněn tím, že prodávající se může domáhat svého vlastnického práva bez rizika promlčení, zatímco kupující by nebezpečí promlčení pohledávky stíhalo. Soudy v této věci však aplikovaly pouze §107 odst. 1 obč. zák. V souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. dovolatel dále namítá, že záležitost rozhodoval vyloučený soudce. První zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vydala soudkyně JUDr. Dalila Pelechová, přestože dříve rozhodovala jako soudkyně prvního stupně v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 38/96, v němž vydala předběžné opatření, které zakazovalo dovolateli disponovat s nemovitostí, jíž se tento spor týká. Kredibilita JUDr. Pelechové je otřesena i skutečností, že byla oprávněna soudit za situace, kdy proti ní bylo vedeno řízení pro podezření z trestného činu úvěrového podvodu, ke kterému se doznala, a trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Dovolatel navrhuje zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka promlčení byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jelikož smyslem a účelem předmětné simulované neplatné kupní smlouvy nikdy nebyla koupě nemovitosti, ale zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, nedošlo tak ke vzniku synallagmatického závazku, a §107 odst. 3. obč. zák. na tento případ nedopadá. K namítané zmatečnosti dodala, že nic nenasvědčuje tomu, že by soudkyně JUDr. Šárka Neuwirthová byla podjatá z důvodů uvedených v §14 odst. 1 o. s. ř. Důvodem k vyloučení soudce nejsou dle §14 odst. 4 o. s. ř. okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem označených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat. Podle §100 odst. 2 se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. […]
Podle §107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
V posuzované věci dovolatel požaduje vrácení kupní ceny, kterou zaplatil původní žalované na základě smlouvy o koupi nemovitosti, která byla ovšem shledána neplatnou. Na danou věc se vztahuje §457 obč. zák., upravující kromě způsobu i rozsah povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kde práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné či zrušené smlouvy. Jde o synallagmatická práva ve smyslu §560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti §457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není takový synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v §560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010, uveřejněný pod č. 108/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4697/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 476/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6.2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2327/2016, a další).
Z citované judikatury dále plyne, že v případě neplatné či zrušené kupní smlouvy podléhá vypořádání bezdůvodného obohacení smluvních stran režimu §457 a §107 odst. 3 obč. zák. bez ohledu na to, zda na základě této smlouvy bylo prodávajícím převedeno vlastnické právo či držba věci. Aplikace §107 odst. 3 obč. zák. se tak logicky neodvíjí ani od skutečnosti, zda již některý z účastníků neplatné či zrušené smlouvy svou restituční povinnost ve smyslu §457 obč. zák. splnil či nikoliv (viz zejm. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 476/2012, cit. výše). Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, tak dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010, rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3041/2011, cit. výše, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3037/2013). Účelem tohoto ustanovení je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku na vydání nemovitosti zvýhodněn nepromlčitelností vlastnického práva oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje (viz rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3414/2015, cit. výše). V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 4697/2010, a rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3414/2015, oba cit. výše).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že dovolatel (kupující) uzavřel s původní žalovanou (prodávající) neplatnou smlouvu o koupi nemovitostí (jak uzavřel Okresní soud v Ostravě v řízení sp. zn. 62 C 38/1996) a dovolatel poskytl plnění odpovídající smluvené kupní ceně, vznikl mezi těmito účastníky synallagmatický závazek k vrácení plnění podle §457 obč. zák. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Byla-li mezi účastníky uzavřená neplatná kupní smlouva, a kupující se nestal vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinna mu kupní cenu vrátit; její vrácení je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávající. Není proto rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a kupující tak vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyl.
Nemůže-li jedna ze stran namítat promlčení (zejména proto, že vlastnické právo se podle §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje), není tato námitka k dispozici ani druhé straně synallagmatického závazku (resp. podle §107 odst. 3 obč. zák. soud k takové námitce nepřihlíží; viz rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2327/2016, cit. výše). Jelikož žalobci, jenž nenabyl k předmětným nemovitostem vlastnické právo, námitka promlčení k dispozici není, nelze přihlédnout k námitce promlčení uplatněné původní žalovanou vůči jeho právu na vrácení poskytnutého peněžního plnění (§107 odst. 3 obč. zák.), a je nerozhodné, zda k promlčení práva skutečně došlo. Podpůrná argumentace žalované založená na jiných, dříve vydaných rozhodnutí dovolacího soudu případná není, neboť jde o rozhodnutí spočívající na názorech rozhodovací praxí Nejvyššího soudu – rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia – již překonané (srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z takto podaného výkladu vyplývá, že řešení otázky promlčení práva odvolacím soudem neobstojí. Veden neúplným (a tím i nesprávným) právním posouzením věci v otázce promlčení práva se odvolací soud ztotožnil s nesprávnými závěry soudu prvního stupně, jde-li o řešení otázky aplikace §107 odst. 3 obč. zák., a též s jeho navazujícím postupem, kdy soud prvního stupně již nehodnotil další důkazy. Přípustné dovolání je proto taktéž důvodné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dovolací soud i k možným procesním pochybením odvolacího soudu majícím charakter vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., ovšem dovolací soud z obsahu spisu žádnou takovou vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, nezjistil a dovolatel žádnou relevantní skutečnost v tomto ohledu neuvádí; tvrzení o tom, že rozhodovala vyloučená soudkyně JUDr. Pelechová (a to v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, na jehož vydání se však nepodílela), tzv. jinou vadu řízení nepředstavuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s §243a odst. 1, věty první, o. s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu