ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5665.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5665/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MAG Investment, s. r. o. , IČ 271 61 161, se sídlem v Praze 1, V Celnici 10, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, o zaplacení částky 8.601.415 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 266/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2014, č. j. 58 Co 353/2014-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 C 266/2013-70, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních poplatků. Žalobkyně podala návrh na vydání platebního rozkazu, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 8.601.415 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku reagovala žádostí o osvobození od soudních poplatků. Pro posouzení předpokladů osvobození od soudních poplatků ovšem nelze dle soudu prvního stupně zohlednit pouze skutečnost, že žalobkyně v současné době nemá dostatek disponibilních peněžních prostředků, ale je třeba přihlédnout i k její způsobilosti si takové prostředky opatřit a také k důvodům, které vedly ke vzniku současné situace. Žalobkyně je přitom vlastníkem bytové jednotky s ideálním spoluvlastnickým podílem k pozemkům a za majetek lze považovat i pohledávky, které exekučně vymáhá. Důsledky jejího špatného hospodaření, jestliže v průběhu let nekontrolovala finanční toky ve společnosti, není možné přenášet na stát formou úlev z poplatkové povinnosti. S ohledem na předestřené úvahy tedy soud návrhu na osvobození od soudních poplatků nevyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 58 Co 353/2014-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že žalobkyně hospodaří s majetkem a finančními prostředky v hodnotě několika milionů, za poslední zdaňovací období vykázala příjem 4 miliony Kč a u podnikatelského subjektu, kterým bezpochyby je, nelze podnikatelské riziko přenášet na stát (formou úlev od poplatkové povinnosti). Zdůraznil, že soudní poplatek plní preventivní funkci, vede-li žalobce k tomu, aby se na soud obracel pouze v případě, že má za to, že bude se svým nárokem úspěšný a případně přiznané právo na povinném také vymůže. V tom případě mu bude výdaj na soudním poplatku přisouzen v rámci rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Na straně žalobkyně nejsou tedy splněny podmínky ve smyslu §138 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků, pročež odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Nerespektoval totiž závěr, dle nějž právnické osobě – podnikateli nelze nepřiznat osvobození od soudních poplatků proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese podnikatelské riziko). Dovolatelka nepokládá za správné ani tvrzení odvolacího soudu o preventivní funkci soudního poplatku, jelikož je v přímém nesouladu s právem domáhat se stanoveným způsobem svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jež svědčí každému, tedy i tomu, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Odvolací soud se vůbec nezabýval nedostatkem finančních prostředků žalobkyně a formalisticky - v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a principy právního státu - zamítl žádost o osvobození od soudních poplatků, aniž by k důvodnosti žádosti, s ohledem na tvrzené a dokazované skutkové okolnosti případu (žalobkyně hospodařila se ztrátou, má závazek vůči jedinému společníkovi ve výši 332.000.000 Kč, její pohledávky v probíhajících exekučních řízeních jsou nedobytné), přihlédl. Dovolatelka tudíž navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na dovolání však není možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Žalobkyně svou polemiku s názory odvolacího soudu zakládá především na odlišném (vlastním) pojetí skutkového stavu, než jak byl zjištěn městským soudem. O něj následně opírá i svou argumentaci stran rozporu napadeného usnesení s konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu vyslovujícími se k postupu soudů při posuzování splnění podmínek osvobození účastníka od soudních poplatků. V projednávané věci je ovšem zřejmé, že soudy v tomto ohledu nikterak nepochybily ani nevybočily z judikaturou stanovených pravidel pro přezkum majetkové situace účastníka, zde žalobkyně. Postupem, jejž Nejvyšší soud shledává zcela konformním s ustálenou judikaturou, pak dospěly ke skutkovým zjištěním, které ovšem v nynější fázi řízení již revidovat nelze, neboť dovolací soud jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací je jimi při svém rozhodování vázán (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly v daném případě z přezkoumatelných závěrů, že žalobkyně má hmotný majetek, za poslední zdaňovací období vykázala příjem 4 miliony Kč, doposud neukončila ani nepřerušila svou podnikatelskou činnost , není v úpadku a nebyl proti ní podán insolvenční návrh, z čehož dovodily, že její majetkové poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku – zohlednily přitom i skutkový závěr, že se žalobkyně k 31. 12. 2012 nacházela ve ztrátě. Právě tento skutkový terén byl jediným důvodem soudů obou stupňů pro nepřiznání osvobození od soudního poplatku v dané věci s tím, že úvahy jmenovaných soudů vztahující se k preventivní funkci soudního poplatku, jež má ve své regulační části oporu v judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1787/2016), a tzv. „podnikatelskému riziku“ byly vysloveny jen nad rámec nosných důvodů rozhodnutí (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3467/2015).
Vzhledem k uvedenému je tedy zřejmé, že žalobkyně v podaném dovolání nepoukázala na otázku, pro niž by na ně mohlo být pohlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu