ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5696.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5696/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. T. , zastoupeného JUDr. Karlem Labanczem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovanému H. S. , zastoupenému Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Děkankou 435/27, o zaplacení částky 243 750 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 235/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016, č. j. 13 Co 105/2016-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2015, č. j. 41 C 235/2013-131, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 243 750 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souzené věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby – na závěru, že žalovaný předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu neužíval (a tedy že žalovanému nevzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení; §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), k němuž odvolací soud současně dodává, že i při jiném skutkovému závěru (ve vztahu k užívání nemovitosti účastníky coby podílovými spoluvlastníky) by žalobě nebylo lze vyhovět i proto, že uplatňování nároku – se zřetelem k dalším skutkovým okolnostem – příčilo by se dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 779). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2021, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96). Dovoláním přitom žalobce napadá toliko ten závěr odvolacího soudu, že žalovaný věc neužíval nad rámec svého podílu (a proto mu nevzniklo bezdůvodné obohacení), tedy toliko jeden ze dvou na sobě nezávislých důvodů, jehož řešení – samo o sobě – výsledek řízení neovlivní; již proto je dovolání (jako celek) nepřípustné.
K uvedenému sluší se současně dodat, že žalobcem uplatněný důvod nemohl by založit přípustnost dovolání i proto, že na jiné právní posouzení věci (že žalovanému vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení užíváním věci nad rámec podílu) usuzuje dovolalel prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy takto uplatněné námitky (vznášené zde vůči skutkovým zjištěním o způsobu a rozsahu užívání společné věci) nelze podřadit způsobilému dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a kdy samotné (dovolatelem takto současně kritizované) hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za daného skutkového stavu proto samo právní posouzení věci (vycházející z řešení relevantní otázky hmotného práva týkající se vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu) není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž v souladu s ní, včetně dovolatelem odkazovaného rozhodnutí (usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013 (krom něj z další relevantní judikatury dovolacího soudu srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 8, nebo zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1. lednu 2001 – dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatele, že řízení je postiženo vadami, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Nehledě na to, že řízení u soudů nižších stupňů namítanými vadami ani netrpí, kdy i na samotnou otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů právě dovolatel nahlíží v rozporu s ustálenou judikaturou (z níž srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady, jež případně vznikly žalovanému v souvislosti s podáním jinak velmi stručného vyjádření k dovolání, v němž převážně odkázal na obsah jím již dříve ve věci učiněných podání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu