ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.58.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 58/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně obce Moravany , IČ 002 82 120, se sídlem v Moravanech, Vnitřní 49/18, zastoupené Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti žalovanému A. F. , zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 61/11, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2016, č. j. 16 Co 73/2012-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 12 C 875/99-213, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 74.866 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně přezkoumával uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž se věcí následně zabýval po opakované kasaci svých rozhodnutí Nejvyšším soudem. Rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku I. týkající se sumy 7.826 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Po zrušení zmíněného rozhodnutí ve výrocích II. a III. (jimiž bylo žalobě ve zbytku vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3346/2009-261, i následujícího rozsudku krajského soudu ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278 (jímž byla požadovaná částka ve zbylém rozsahu žalobkyni též přiznána), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1203/2011-324, rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i ve zbývající části výroku I. ohledně 67.040 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok II.), soudem odvolacím i dovolacím (výrok III.).
K dovolání žalovaného směřujícímu do výroků II. a III. přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28 Cdo 1281/2015-393, ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl svou ustálenou rozhodovací praxi vyjadřující se k předpokladům aplikace §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž úvahu odvolacího soudu v tomto smyslu považoval za nekorektní a příčící se požadavkům judikatury na náležité zhodnocení veškerých relevantních okolností. Poukázal rovněž na nutnost umožnit účastníkům řízení se k využití moderačního práva vyjádřit.
Usnesením ze dne 17. 8. 2016, č. j. 16 Co 73/2012-446, Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok I.), a rovněž mu odepřel náhradu nákladů řízení odvolacích a dovolacích (výrok II.). Jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, poskytl stranám sporu prostor ke sdělení jejich stanoviska k eventuálnímu použití §150 o. s. ř. a doplnil dokazování ohledně majetkových poměrů obou účastníků. Po zjištění, že žalovaný je sice starobním důchodcem, nicméně také spoluvlastníkem nemovitostí, uzavřel, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se jeho finanční sféry zásadním způsobem nedotkne. Za spravedlivé naopak pokládal mu náhradu nákladů řízení odepřít, přičemž zdůraznil, že k aplikaci §150 o. s. ř. přistoupil zejména pro v odůvodnění blíže vylíčené okolnosti případu.
Proti posledně uvedenému usnesení brojí žalovaný dovoláním, shledávaje je přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu v dovolání jmenovanou a pro nerespektování dřívějšího kasačního usnesení dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1281/2015. Krajskému soudu vytýká evidentní nepochopení funkce §150 o. s. ř., jakož i opětovné nevyhovění kriteriím vyžadovaným zákonem i judikaturou pro použití diskrečního oprávnění, jež má místo jen ve výjimečných případech. Zdůrazňuje neúměrnou délku řízení způsobenou systematickým nerespektováním závazného právního názoru Nejvyššího soudu krajským soudem, jenž svůj nesouhlas projevuje neopodstatněnou aplikací §150 o. s. ř. Užití moderačního práva nadto neodůvodňují skutkové okolnosti sporu, v němž na jedné straně vystupuje starobní důchodce, zatímco žalobkyní je obec. Maje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou a porušující jeho právo na spravedlivý proces, navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalovanému bude přiznána náhrada nákladů všech řízení v plné výši, eventuálně žádá zrušení usnesení krajského soudu a zavázání jej odpovídajícím právním názorem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.
Již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl judikaturou konstantně zastávaný názor, dle něhož se v případě §150 o. s. ř. jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou přenechávající soudu, aby ji dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Nastíněnou úvahu nalézacího soudu stran posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení pak může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1281/2015, jakož i další v něm uváděná rozhodnutí), poněvadž úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních zde závěry nalézacích soudů korigoval (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 325/2015). Kromě majetkových, sociálních a osobních poměrů účastníků je přitom vyžadováno zohlednění všech v naznačeném směru významných okolností daného sporu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4648/2015, či mimo jiné i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06).
Za důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by se jevilo nespravedlivým přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení, považoval odvolací soud především specifika projednávané pře, a sice nedůsledné hospodaření s veřejnými finančními prostředky. Výjimečné skutečnosti takový postup odůvodňující spatřoval pak obzvláště v jednání žalovaného, jenž v postavení starosty obce, ač formálně v souladu s příslušnými právními normami, pročež na vyplacené částky nelze pohlížet jako na bezdůvodné obohacení (viz rozhodnutí soudů ve věci samé), ne zcela transparentně rozhodl o mimořádné odměně pro sebe a další členy zastupitelstva. Vzhledem k uvedenému a se zřetelem na v řízení zjištěné majetkové, sociální a osobní poměry jeho účastníků (jakož i všechny ostatní pro tuto otázku relevantní okolnosti) využil tedy při rozhodování o náhradě nákladů řízení svého diskrečního oprávnění zakotveného v §150 o. s. ř.
Ačkoli by odůvodnění napadeného rozhodnutí mohlo vskutku, jak zmiňuje ostatně i dovolatel, nasvědčovat tomu, že krajský soud neunesl zcela kritiku svého právního názoru ve věci samé ze strany Nejvyššího soudu, je dané usnesení zapotřebí posuzovat v jeho celkovém kontextu, a proto po pozorném a pečlivém uvážení nelze než dospět k závěru, že odvolací soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž svůj úsudek o nezbytnosti moderace práva na náhradu nákladů řízení náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Dostál tak požadavkům, jež jsou na řečený postup kladeny příslušnými zákonnými normami i jim korelující judikaturou. Jeho úvahu proto nelze pokládat za zjevně nepřiměřenou a uzavřít, že by se svým postupem protivil ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího či Ústavního soudu. K námitkám dovolatele sluší se dále též poznamenat, že krajský soud napadeným usnesením (jímž rozhodoval toliko o náhradě nákladů řízení) nikterak nenegoval závěry soudů ve věci samé konstatující legalitu postupu vyplacení zmiňovaných odměn zástupcům obce, nýbrž toliko zohlednil specifika nyní projednávané věci a shledal spravedlivým, aby každý z účastníků bez ohledu na úspěch žalovaného nesl náklady řízení ze svého.
Vzhledem ke shora vylíčenému je patrné, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu, jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo lze nahlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., žalovaný nepředložil, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než jeho podání dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu