ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.804.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 804/2017-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) M. N. , , a b) J. N. , , obou H. K., zastoupených JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 401/8, proti žalovaným 1. Z. B. , a 2 . I. B. , oběma H. K.2a, zastoupeným JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení částky 86.130 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 275/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2016, č. j. 20 Co 41/2016-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.229,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ervína Perthena, MBA.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 8 C 275/2013-115, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalovaným uložena solidární povinnost zaplatit žalobcům částku 86.130 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Neshledal přitom opodstatněná tvrzení žalobců dovozujících vznik bezdůvodného obohacení (v období od 4. 12. 2012 do 31. 12. 2012) na jejich úkor ze skutečnosti, že si žalovaní umístili na dům, jenž sousedí s domem žalobců, fotovoltaický systém, v důsledku čehož kol tohoto zařízení ze zákona vzniklo ochranného pásmo, které žalobce omezuje v činnostech na vlastních nemovitostech a snižuje jejich hodnotu. Soud konstatoval, že daný fotovoltaický systém s ohledem na maximální výkon 10,1 kW nespadá mezi zařízení, pro něž §46 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), předjímá vznik ochranného pásma. Není-li pak ustaveno ochranné pásmo, nemohou jím být žalobci ani nijak ovlivněni. Jelikož tedy nebylo prokázáno, že by se žalovaní na úkor žalobců bezdůvodně obohatili, přistoupil soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 20 Co 41/2016-146, jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud korigoval vývody soudu prvního stupně potud, že s ohledem na umístění fotovoltaické elektrárny v roce 2012 je třeba v souladu s čl. II bodem 2 zákona č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, aplikovat §46 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb. ve znění účinném k 31. 12. 2015, přičemž podle této právní úpravy měly dvacetimetrová ochranná pásma všechny výrobny elektřiny. Konstatoval ovšem, že žalovaným se v důsledku existence ochranného pásma nedostalo žádného majetkového prospěchu, což vylučuje, aby je bylo možné pokládat za bezdůvodně obohacené ve smyslu §451 obč. zák. Tento úsudek odvolací instance podpořila odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 809/2013. Vzniku bezdůvodného obohacení přitom brání též veřejnoprávní povaha ochranného pásma a jeho zákonný podklad. S ohledem na uvedené tedy krajský soud přistoupil k potvrzení napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, mající je za přípustné pro otázku hmotného práva doposud neřešenou i rozdílný přístup dovolacího soudu k obdobným kauzám. Důvodnost pak spatřují v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé artikulují názor, že ochranné pásmo vzniklé v souvislosti s fotovoltaickým systémem žalovaných zasahuje do jejich nemovitostí, což je omezuje ve výkonu vlastnického práva, a je tudíž nezbytné poskytnout jim přiměřenou náhradu. Zdůrazňují dále, že ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 809/2013 byla řešena problematika odlišná, a proto nepřenositelná na projednávaný spor. Ochranné pásmo fotovoltaických elektráren je přitom třeba posoudit jako zátěž nemovitostí postavenou na roveň věcnému břemeni. S ohledem na předestřené dovolatelé navrhují zrušení rozhodnutí soudů obou instancí a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili jeho přípustnost, stejně jako opodstatnění požadavku žalobců a navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Na vyjádření žalovaných reagovali žalobci replikou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak je přitom setrvale judikaturou připomínáno, požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání daného podání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 547/2016, a judikaturu v něm odkazovanou). Dovolatelé v projednávané věci svá tvrzení o otázce Nejvyšším soudem doposud neřešené a současně o otázce zodpovídané rozdílně nerozvinuli formulací relevantní problematiky, ve vztahu k níž by bylo možné poměřovat naplnění předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., pročež již z tohoto důvodu bylo namístě přistoupit k odmítnutí dovolání dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Posouzení odvolacího soudu navíc plně koreluje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vycházející z toho, že při zjišťování, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, je rozhodující, zda se bez řádného důvodu rozrostla majetková sféra údajného obohaceného, případně zda v ní nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012), což může spočívat také v realizaci užitné hodnoty určené nemovitosti bez adekvátního právního titulu, ne každá restrikce vlastnického práva však automaticky vede k povinnosti poskytnout tomu odpovídající náhradu (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014). Konec konců ani sami dovolatelé nepředestírají, jakým konkrétním způsobem je ochranné pásmo fakticky limituje při realizaci jejich vlastnického práva ani v čem se řečený zákonný institut projevil v majetkové sféře žalovaných, jak již bylo zmíněno při posuzování projednatelnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1, §7 bodu 5 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.328 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.229,88 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu