ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.860.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 860/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně R. K. , zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému: JEDNOTA, spotřební družstvo, Olomouc „v likvidaci“ , IČ 000 32 409, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, o 300.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 194/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. října 2016, č. j. 69 Co 424/2015-293, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 69 Co 424/2015-298, takto:
I. Řízení o dovolání proti opravnému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 69 Co 424/2015-298, se zastavuje , jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 21 C 194/98-92, zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni a R. P. požadujícím po žalovaném každá 150.000 Kč jako peněžitou náhradu za nevydaný majetek, který nabyl právní předchůdce žalovaného kupní smlouvou dne 6. 4. 1970. Shledal, že existence tísně při uzavírání zmíněné kupní smlouvy nebyla prokázána a bylo by nadbytečné posuzovat existenci další podmínky vyplývající z ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě), tedy zda byla uzavírána za nápadně nevýhodných podmínek. Soud dospěl k závěru, že na straně žalobkyně a R. P. není dána aktivní věcná legitimace k uplatnění náhrad dle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě, a žalobě proto nemohlo být vyhověno.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci poté, co usnesením ze dne 9. 5. 2005, č. j. 40 Co 686/2004-121, rozhodl, že v řízení bude pokračováno jen se žalobkyní jako s právní nástupkyní po zemřelé R. P., rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 69 Co 424/2015-293, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2016, č. j. 69 Co 424/2015-298, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v upřesněném znění (výrok I.), změnil ho ohledně nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud, vycházeje z provedených důkazů, shodně se soudem prvního stupně odmítl, že by nemovitosti přešly na právního předchůdce žalovaného na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni. Upozornil žalobkyni, že žaloba by mohla být úspěšná (bylo-li by prokázáno uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek) jen ohledně náhrady za budovu, neboť v případě pozemků není žalovaný k poskytnutí náhrady pasivně věcně legitimován, jelikož legitimován je zde stát. Předestřené úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku a opravnému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvíjí od tvrzení, že se v nich odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že opravné usnesení je možné vydat jen k odstranění zřejmých vad v psaní a počtech, ale v posuzovaném případě byl tímto rozhodnutím od základu změněn výrok rozsudku krajského soudu. Rovněž má za to, že poučení ze strany soudu o nepřípustnosti podání dovolání proti opravnému usnesení není správné, neboť rozhoduje-li se o meritu věci, pak by dovolání přípustné být mělo. Závěr, že kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni, a nebylo třeba se dále zabývat otázkou nápadně nevýhodných podmínek, nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž pozemkový úřad zde dospěl k závěru opačnému. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou tedy ta, kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať již v jeho rámci bylo rozhodnuto o odvolání do rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně ve věci samé, nebo o odvolání do rozhodnutí o některé z procesních otázek, které musel předtím posoudit. Vždy tedy musí jít (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §238a o. s. ř.) o rozhodnutí o odvolání.
V nynější věci žalobkyně směřuje své dovolaní proti opravnému usnesení vydanému odvolacím soudem podle ustanovení §164 o. s. ř., které není rozhodnutím o odvolání (jímž se odvolací řízení končí), pouze jím měly být odstraněny vady vlastního rozsudku soudu. Posouzení napadeného usnesení jako rozhodnutí, které není rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §236, §237 o. s. ř., je klíčové potud, že zde není pro dovolání způsobilého předmětu (kvalifikovaného rozhodnutí, jež jím lze napadnout), a bylo-li proti němu (přesto) podáno dovolání, pak logicky není ani funkční příslušnost Nejvyššího soudu k jeho projednání (viz ustanovení §10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v důsledku čehož řízení, které jím trpí, nezbývá než zastavit, což platí i o řízení dovolacím (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016). V neposlední řadě je zapotřebí zdůraznit, že zmíněné opravné usnesení neměnilo rozsudek ve věci samé, jak mylně uvádí dovolatelka, avšak pouze upřesňovalo výrokovou znělku způsobem, jenž především vynechal její nadbytečnou pasáž.
Nejvyšší soud tedy musel řízení o dovolání v naznačené části v souladu s §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.
Za přípustné nelze považovat dovolání ani v rozsahu, v němž brojí dovolatelka proti rozsudku odvolacího soudu, neboť v jediné zmínce, jež by mohla být s vymezením přípustnosti spojována, pouze uvedla, že se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nikterak ovšem nepoukazuje na konkrétní judikaturu či v ní přijaté závěry, od nichž by se měl odvolací soud při posouzení věci odchýlit. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za dané, přičemž ke splnění uvedené náležitosti nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Pakliže má přípustnost dovolání zakládat skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se – podle mínění dovolatele – právní úvahy odvolacího soudu odchylují (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3972/2016, ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3203/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6033/2016). Žalobkyně navíc neuplatnila ani jediný způsobilý dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci, srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3288/2014), poněvadž svůj úsudek o vzniku jejího nároku vůči žalovanému odvíjí především od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (zejména rozporuje závěry ohledně uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, hodnocení svědeckých a účastnických výpovědí). Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán způsobilostí je jakkoli revidovat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015).
Předmětné dovolání tudíž trpí vadami, jež znemožňují jeho věcné projednání a které se uplynutím dovolací lhůty v souladu s §241b odst. 3 o. s. ř. staly neodstranitelnými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5240/2014), Nejvyšší soud tak nemohl než přikročit k jeho odmítnutí dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu