ECLI:CZ:NS:2017:28.ND.16.2017.1
sp. zn. 28 Nd 16/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČ 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Ostrava se sídlem v Ostravě – Radvanicích, Lihovarská 1335/9, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 252/2015, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 252/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (případně jinému obvodnímu či okresnímu soudu v Praze).
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě, jakožto příslušného soudu ve smyslu §88 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhá v souladu s §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahrazení projevu vůle žalované jako povinné osoby k uzavření písemné dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti a movitých věcí.
V podání ze dne 21. 12. 2016 (č. l. 35) žalobkyně vyjádřila návrh na přikázání věci jinému soudu (konkrétně Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně jinému obvodnímu či okresnímu soudu v Praze) z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.). Jako hlavní argument uvedla značnou vzdálenost sídla svého právního zástupce i sídla žalované (v obou případech jde o Prahu) od soudu prvního stupně, díky níž je účast v řízení pro žalobkyni jakožto charitativní instituci spojena s velkými náklady, a dále i časovou vytíženost svého právního zástupce.
K návrhu žalobkyně se vyjádřila žalovaná, projevujíc nesouhlas s naznačeným postupem. Zdůraznila přitom, že svou činnost vykonává prostřednictvím územních pracovišť, pročež i jednání před soudem v dotčené věci zabezpečuje její územní pracoviště v Ostravě, v jehož obvodu se předmětné nemovitosti nachází. Tvrzení žalobkyně, dle něhož by vyhovění návrhu usnadnilo vedení sporu rovněž žalované, tak neodpovídá skutečnosti.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně též z důvodu vhodnosti. Dle ustanovení §12 odst. 3, věty první, o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. pak mají účastníci právo se k uvedenému postupu vyjádřit, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by měla být věc přikázána.
Nejvyšší soud jako nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a tomu, jemuž má být věc přikázána, návrh projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k přikázání věci jinému soudu.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Nd 409/2014) nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Nd 303/2014). Při vědomí významu zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jako garance nezávislosti soudní moci, je přitom třeba podmínky přikázání věci jinému soudu vždy vykládat restriktivně (srovnej mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 469/14). Pakliže účastník řízení nesouhlasí s návrhem na přikázání věci jinému soudu, je povinností soudu uvážit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody, aby jimi mohl být ospravedlněn průlom do zmíněného ústavního principu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07).
V nyní projednávaném případě ovšem nelze usuzovat na splnění podmínek pro takový mimořádný postup. Ke stěžejní námitce žalobkyně je třeba připomenout, že vzdálenost sídla právního zástupce účastníka od konkrétního soudu, jakož i s tím související finanční či organizační zatížení jsou spíše běžným jevem, a nemohou samy o sobě delegaci sporu odůvodnit (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Nd 44/2016). Ani z dalších argumentů žalobkyně, jimiž svůj návrh na přikázání věci odůvodnila, nevyplývá, že by požadovaná delegace věci k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (případně jinému soudu v Praze) mohla vést k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání souzené pře. Rovněž pak nelze přehlédnout nesouhlas žalované s navrhovaným postupem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na předestřené důvody návrhu na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně jinému obvodnímu či okresnímu soudu v Praze, podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu