ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1428.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1428/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy , jako správce konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48039691, zastoupeného JUDr. Evou Halířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, proti žalovaným 1/ JUDr. J. J , zastoupenému JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, 2/ I. K. , zastoupenému JUDr. Michalem Krejčí, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Velkým hájem 2246, PSČ 153 00 a 3/ Dr. V. K. , zastoupenému Mgr. Janou Havlovou, advokátkou, se sídlem v Benešově, Hráského 406, PSČ 256 01, o zaplacení částky 2.525.163,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 330/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 64 Co 47/2011-317, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 64 Co 47/2011-317, se ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. května 2010, č. j. 23 C 330/2008-171, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 žalovaným (1/ JUDr. J. J., 2/ I. K. a 3/ Dr. V. K.) zaplatit žalobci [správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o. (dále též jen „společnost V“)] do 3 dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 2.525.163,60 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovanými úroky z prodlení za dobu od 1. května 2008 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
[1] Společnost EUROSERVIS CZ spol. s r. o. (dále jen „společnost E“) vstoupila 14. července 2005 do likvidace a jejím likvidátorem se téhož dne stal na základě rozhodnutí valné hromady společnosti první žalovaný.
[2] Likvidátor společnosti E se následně (v listopadu 2005) obrátil na její věřitele s nabídkou dohod o narovnání, na jejichž základě došlo vesměs k úhradě poloviny nominální hodnoty pohledávek.
[3] Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-132, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek společnosti V a správcem její konkursní podstaty ustavil žalobce.
[4] Žalobce (jako pronajímatel) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vůči společnosti E (jako nájemci) zaplacení částky 2.300.619,60 Kč, s tím, že podle nájemní smlouvy ze dne 23. září 2003 (ve znění dodatků) uzavřené na dobu určitou (od 1. října 2003 do 1. října 2006) dluží společnost E na nájemném a službách spojených s nájmem za dobu od května do září 2005 částku 860.965 Kč.
[5] Dopisem z 19. ledna 2006 sdělil první žalovaný žalobci, že na základě smlouvy se společností FINEKO a. s. (dále jen „společnost F“) z 1. října 2005 zaplatil nájemné za říjen a listopad 2005 ve výši 254.072 Kč mandatáři R. T. (dále jen „R. T.“) a že pohledávku žalobce neuznává.
[6] Rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 60 C 160/2006-61, určil Obvodní soud pro Prahu 9, že Michal Zámečník, správce konkursní podstaty společnosti F, není oprávněným z věcného břemene podle smlouvy o zřízení věcného břemene (spočívajícího v užívání nemovitosti, jež byla předmětem nájemní smlouvy) uzavřené mezi společností F (jako oprávněným) a společností V (jako povinným), jelikož smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná.
[7] Usnesením ze dne 18. prosince 2007, č. j. 94 K 57/2007-52, zamítl Městský soud v Praze návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E pro nedostatek majetku, s tím, že dlužník má více věřitelů, není schopen plnit po delší dobu své závazky a zastavil platby. Závazky uznává dlužník ve výši 133.974,42 Kč, podle sdělení finančního úřadu vykázal ztrátu 2.849.263 Kč a nemá nemovitý majetek a zůstatky na účtech.
Na tomto základě soud uzavřel, že:
[1] Společnost F nemohla nemovitost pronajímat a inkasovat nájemné; oprávněným k tomu byla (podle nájemní smlouvy) společnost V.
[2] Je zřejmé, že všichni žalovaní (likvidátor a jednatelé společnosti E) měli povinnost podat návrh na konkurs.
[3] To, že společnost E je v úpadku, bylo zřejmé na valné hromadě v červenci 2005, kdy vstoupila do likvidace a jmenovala likvidátora.
[4] V listopadu 2005 uzavřela společnost E dohody o narovnání, na jejichž základě má hradit svým věřitelům vesměs polovinu nominální hodnoty jejich pohledávek; „není tedy v jejích silách dostát zcela svým povinnostem a pohledávky věřitelů v plné výši uhradit, je předlužená“. Přesto návrh na prohlášení konkursu podala až za 2 roky (v září 2007).
[5] V usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu konstatuje Městský soud v Praze, že společnost E nemá nemovitý majetek ani zůstatky na účtech a u finančního úřadu vykazuje ztrátu téměř 3 milióny Kč.
[6] Z uvedených zjištění má soud za prokázané, že likvidátor a vedení společnosti nesplnili povinnost dle §3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), podat včas návrh na konkurs, čímž způsobili žalobci škodu, za kterou odpovídají společně a nerozdílně.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 64 Co 47/2011-317, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému tak, že vůči nim žalobu zamítl; ve vztahu k prvnímu žalovanému pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným (druhý výrok).
Šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, když jeho předchozí rozsudek ze dne 9. června 2011, č. j. 64 Co 47/2011-238 (jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení) zrušil k dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 225/2012-285, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k právním závěrům dovolacího soudu, jimiž je vázán, nemůže žaloba obstát vůči jednatelům společnosti E, tedy vůči druhému a třetímu žalovanému, jelikož poté, co společnost E vstoupila do likvidace, přešla případná povinnost podat návrh na konkurs na likvidátora (prvního žalovaného). Nebyla-li jednatelem společnosti E vyhotovena účetní rozvaha, přešla tato povinnost též na likvidátora.
Ve vztahu k prvnímu žalovanému odvolací soud postupoval „podle §219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že odvolací soud nerespektoval závazné pokyny obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku povinnosti statutárního orgánu právnické osoby podat návrh na prohlášení konkursu, když žalobu proti druhému a třetímu žalovanému zamítl bez dostatečných zjištění soudu prvního stupně a bez provedení dovolatelem navržených důkazů, které prokazují úpadek společnosti E již v době předcházející jejímu vstupu do likvidace, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká závěr, že jsou splněny podmínky pro konečné rozhodnutí ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému, s tím, že odvolací soud žalobu proti označeným žalovaným zamítl:
[1] ačkoliv s výjimkou obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení neprovedl žádné důkazy, jež by odůvodňovaly zamítnutí žaloby proti těmto žalovaným,
[2] aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil,
[3] aniž vycházel ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, byť se dovolával jeho závěrů.
K tomu dovolatel reprodukuje (v článcích II. a III. dovolání) závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, k čemuž dodává, že dovodil-li Nejvyšší soud, že v poměrech dané věci lze již na základě těchto judikatorních závěrů uzavřít, že ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému (coby jednatelům společnosti E v době, kdy mělo dojít k porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E) soudy pominuly ustálenou judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek již v roce 2008, pak vycházel (rozuměj Nejvyšší soud) pouze ze zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal bez dalšího dokazování. Šlo zjištění, jež dovolatel v té době neměl důvod napadat, byť určují úpadek společnosti E později (koncem roku 2005), než kdy k němu skutečně došlo (k 31. prosinci 2002).
Dovolatel na základě závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu míní, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E stíhala jak likvidátora společnosti E, tak i „členy jejího statutárního orgánu“.
Dovolatel zdůrazňuje, že při zamítnutí žaloby pouze vůči druhému a třetímu žalovanému zaměřuje svou (následnou) dovolací argumentaci pouze k prokázání porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu vůči těmto žalovaným (jednatelům, společnosti E); k tomu upozorňuje, že vůči nim má odvolací soud (na rozdíl od prvního žalovaného) za „jasně prokázané“, kdy došlo k porušení povinnosti.
Dovolatel má pro splnění podmínek pro přiznání náhrady škody za určující následující právně významné skutečnosti:
[1] Podle účetní závěrky za rok 2003 (založené v obchodním rejstříku i ve spise) je zřejmé, že společnost E byla v úpadku ve formě předlužení již k 31. prosinci 2002, kdy měl její vlastní kapitál zápornou hodnotu -18.198.000 Kč. K 31. prosinci 2003 měl vlastní kapitál společnosti E zápornou hodnotu -19.387.000 Kč. Záporná hodnota podle dovolatele znamená, že majetek společnosti E byl nižší než její závazky (bez dalšího tedy prokazuje její úpadek ve formě předlužení). Kromě toho, že jde o obecně přijímaný (nejen ekonomy, ale i právníky) fakt a důkaz, odkazuje dovolatel na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu v pasážích, v nichž odkazuje na dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998.
[2] Z přílohy k účetní závěrce (založené v obchodním rejstříku) je dále zřejmé, že společnost E měla závazky po lhůtě splatnosti delší než 180 dnů ve výši „272 tis. Kč“. Již na tomto základě lze s jistotou prohlásit (ačkoli účetní závěrka neuvádí závazky s kratší dobou po lhůtě splatnosti), že společnost E byla k 31. prosinci 2003 v úpadku též ve formě platební neschopnosti.
Na tomto základě dovozuje, že druhý a třetí žalovaný prokazatelně byli povinni podat návrh na prohlášení konkursu již v době, kdy jim byly známy hospodářské výsledky společnosti E za rok 2002, tedy nejpozději k 30. červnu 2003 podával-li daňové přiznání daňový poradce, jinak k 31. březnu „2002“ (správně „2003“). Kdyby tito žalovaní splnili svou zákonnou povinnost (jejíž nesplnění bylo tehdy dokonce trestným činem), nikdy by nedošlo k uzavření nájemní smlouvy a pohledávka by nevznikla.
Tvrzení společnosti E, podle něhož ve skutečnosti tak velké dluhy neměla (protože následně vydíráním donutila věřitele k tomu, aby své oprávněné pohledávky „narovnali“ za 50 % jejich hodnoty), je irelevantní a pouze potvrzuje cílenou snahu společnosti E o poškození věřitelů. Rozhodující je (pokračuje dovolatel), že společnost E byla prokazatelně v úpadku ještě předtím, než s jednotlivými věřiteli uzavřela dohody o narovnání. Druhý a třetí žalovaný již od poloviny roku 2003 věděli, že dluhy společnosti E jsou vyšší než její majetek; proto již v tomto období byli povinni podat návrh na prohlášení konkursu. Jestliže tak v uvedeném období neučinili bez zbytečného odkladu, čekali na výsledek narovnání s věřiteli a svou povinnost nesplnili, odpovídají věřitelům, a tedy i dovolateli, za škodu, která jim tím vznikla.
Dále se dovolatel vyslovuje ( v článku V. dovolání) ke vzniku a výši škody, načež shrnuje (v článku VI. dovolání), že kdyby statutární orgány podaly návrh na konkurs v okamžiku, kdy bylo objektivně prokázáno, že společnost E „je předlužená nebo insolventní“, nikdy by škoda nevznikla.
Tvrzení, že statutární orgány nebo společníci byli připraveni uhradit dluhy ze svého (nadto nedoložené), je irelevantní, když nešlo o majetek dlužníka. Otázkou je, proč tedy neuhradili dluhy společnosti E vůči dovolateli (věděl-li likvidátor o dluhu na nájemném). Irelevantní je rovněž tvrzení, že společnost E nebyla předlužena, protože nakonec se jim podařilo snížit pohledávky; to by bylo podstatné, kdyby se podařilo snížit pohledávky v březnu 2003 (dohody o narovnání však byly uzavřeny až na podzim 2005). Přitom žalovaní nemohli dopředu vědět, že se jim podaří donutit věřitele, aby se vzdali podstatné části svých pohledávek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání (poměřováno jeho obsahem) směřuje jen proti té části napadeného rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným. V tomto rozsahu také Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle §237 o. s. ř., když v řešení dovoláním otevřené otázky porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry obsaženými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku zdůraznil, že pro účely právního posouzení věci dovoláním (tehdy dovoláním žalovaných) nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů (z nějž Nejvyšší soud při dalších úvahách vycházel). Tamtéž Nejvyšší soud (na jiném místě) poukázal na to, že odvolací soud založil právní posouzení věci na úsudku, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E měla být splněna „nejpozději koncem roku 2005“.
Pro vyhovění žalobě způsobem podaným v rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. června 2011 nebylo podstatné, jestli odvolací soud dovodil porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E ( podle §3 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném) „nejpozději koncem roku 2005“ nebo dříve (podle tvrzení dovolatele).
Závěry, jež Nejvyšší soud přijal ve zrušujícím rozsudku ohledně možného (ne)splnění povinnosti jednatelů společnosti E (druhého a třetího žalovaného) podat návrh na konkurs na majetek této společnosti, byly založeny na tom, že u dlužníka - právnické osoby v likvidaci má z osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV povinnost podat návrh na prohlášení konkursu pouze likvidátor dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005, uveřejněné pod číslem 55/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) [a společnost E vstoupila do likvidace 14. července 2005, kdy se jejím likvidátorem stal první žalovaný ]. Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž vyšel odvolací soud v předchozím rozsudku, nedovoloval uzavřít, že „koncem roku 2005“ by druhý a třetí žalovaní měli povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E.
Tím ovšem (po zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. června 2011) nabyla na významu otázka, zda povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E nevznikla dříve (než po vstupu společnosti E do likvidace). Jinak řečeno, závěry obsažené (ve vazbě na vstup společnosti E do likvidace) ohledně druhého a třetího žalovaného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu mohly být vůči nim podkladem pro zamítnutí žaloby odvolacím soudem jen za předpokladu, že ve skutkové rovině již nemohl být dotčen závěr odvolacího soudu, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti E měla být splněna „nejpozději koncem roku 2005“. K tomu, aby bylo možné takový závěr přijmout, by z napadeného rozhodnutí muselo být seznatelné, jak se odvolací soud vypořádal s tvrzením žalobce, že jednatelé společnosti E museli vědět nejpozději k 30. červnu 2003, že společnost je předlužena a s listinným důkazem (účetní závěrkou), který za účelem prokázání tohoto tvrzení předložil žalobce při odvolacím jednání, jež se konalo 4. září 2014 (č. l. 295 p. v.). Takový údaj se však z napadeného rozhodnutí nepodává, ač povinnost soudu vypořádat se s navrženými, leč neprovedenými důkazy plyne z §157 odst. 2 o. s. ř., prostřednictvím §211 o. s. ř. přiměřeně aplikovatelného i v odvolacím řízení [ jenž soudu ukládá v písemném vyhotovení rozsudku vyložit i to, proč neprovedl i další důkazy ].
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž přehlédl, že vázanost právním názorem dovolacího soudu se prosazovala jen v mezích skutkového stavu, z nějž Nejvyšší soud vycházel, tedy správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. dubna 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu