ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1851.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1851/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně ŠIMEK 96, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Herčíkova 2655/17, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 64509931, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalované FlexiLease, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1461/2a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26231158, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o vydání směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 551/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2014, č. j. 7 Cmo 281/2014-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 3 Cm 551/2012-41, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (společnost ŠIMEK 96, spol. s r. o.) domáhala po žalované (společnosti FlexiLease, s. r. o.) vydání směnky vlastní vystavené žalobkyní na řad žalované v Brně dne 4. prosince 2007, znějící na směnečný peníz 369.962 Kč, se splatností dne 21. května 2012 (dále též jen „sporná směnka“).
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že předmětem řízení je směnka (původně vystavená jako blankosměnka), jejíhož zaplacení se (po žalobkyni jako výstavci a Ing. R. Š. jako směnečném rukojmím) žalovaná domáhala již ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 3 Cm 336/2012. V označené věci byl přitom rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 3 Cm 336/2012-112, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2013, č. j. 7 Cmo 46/2013-156, k námitkám žalovaných zrušen vydaný směnečný platební rozkaz (kterým soud prvního stupně původně návrhu žalované vyhověl), s tím, že sporná směnka byla podle ujednání účastníků vystavena k zajištění splnění závazků žalobkyně ze smlouvy o operativním nájmu č. 11331/07, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. prosince 2007 (dále jen „smlouva o operativním nájmu“), v řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně nebyla v prodlení s úhradou jakéhokoliv závazku vzniklého ze smlouvy o operativním nájmu a žádné jiné závazky žalobkyně vůči žalované sporná směnka dle ujednání účastníků nezajišťovala. Tyto závěry pak nebyly zpochybněny ani v nyní projednávané věci, když žalovaná neoznačila žádný jiný konkrétní závazek, který by měl být dle jejího mínění spornou směnkou zajištěn.
Přestože mezi účastníky směnečného vztahu, pokračoval soud prvního stupně, nebylo výslovně ujednáno, že v případě splnění směnkou zajištěné povinnosti vznikne výstavci právo na vrácení směnky, je z podstaty věci zřejmé, že i při absenci takového výslovného ujednání je směnečný dlužník – dojde-li (jako v poměrech dané věci) k zániku kauzálního vztahu, který byl podkladem pro vydání zajišťovací směnky – nepochybně oprávněn požadovat po věřiteli vydání (vrácení) směnečné listiny. Se zřetelem k neomezené převoditelnosti směnek je totiž třeba vycházet z toho, že právo dlužníka, aby směnka byla v takové situaci „stažena z oběhu“, je do příslušné směnečné smlouvy „vtěleno“ vždy. V této souvislosti soud prvního stupně rovněž odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 1062/2003.
Na výše uvedeném závěru pak podle soudu prvního stupně nic nemění ani to, že mezi účastníky bylo v „zápise o dohodě“ ze dne 4. prosince 2007 sjednáno, že žalovaná poté, co budou splněny všechny směnkou zajištěné závazky, je povinna za účasti výstavce spornou směnku zničit. Jestliže žalovaná tuto povinnost nesplnila, nelze mít požadavek žalobkyně na vrácení sporné směnečné listiny za neoprávněný; jen tímto postupem lze totiž zamezit tomu, aby po případné indosaci směnky uplatnila vůči žalobkyni (navzdory skutečnosti, že směnkou zajištěné pohledávky již zanikly) práva ze sporné směnky třetí osoba.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud – přitakávaje závěru soudu prvního stupně, podle kterého v řízení bylo prokázáno, že sporná směnka „ztratila“ svou kauzu, neboť závazky, k jejichž zajištění byla vystavena, již zanikly, a odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002 – zdůraznil, že ani dlužníku, který hodlá zaplatit jen směnkou zajištěnou kauzální pohledávku, nelze za přiměřeného použití ustanovení čl. I. §39 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), upřít právo podmínit placení tím, že mu bude vydán předmět zajištění, tj. vystavená směnka. Právo na vrácení směnky přitom jejímu výstavci zůstane zachováno i v situaci, kdy podle smluvního ujednání účastníků směnečného vztahu by měl remitent směnku po zániku kauzálního vztahu zničit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Výklad otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá (zda je remitent povinen vydat výstavci zajišťovací vlastní směnku, byla-li uspokojena zajištěná pohledávka) je v soudní praxi i právní teorii ustálen. Již v usnesení sp. zn. 33 Odo 202/2002 (z něhož vyšel při svých úvahách i odvolací soud) Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li uspokojena zajištěná pohledávka, má ten, kdo věřiteli směnku vydal za účelem zajištění, právo požadovat ji zpět, i když přímo na směnku placeno nebylo. Plní-li dlužník na kauzální pohledávku, nedošlo tím sice k zániku závazku směnečného, ale jeho funkce se vyčerpala. Dlužníku, který hodlá zaplatit samotnou kauzální pohledávku, pak nelze upřít ani právo na to, aby podmiňoval toto placení tím, že mu bude současně vydán i předmět zajištění, tj. směnka. Dlužník platící směnku, by pak měl postupovat podle čl. I. §39 odst. 1 směnečného zákona a požadovat vrácení vykvitované směnky (k tomu srov. dále též důvody usnesení sp. zn. 29 Odo 1062/2003, v právní teorii pak např. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 21).
Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal.
K výše řečenému lze dodat, že právo žalobkyně na vydání zajišťovací směnky při zániku zajištěného vztahu (zajištěných pohledávek) nemůže být v projednávané věci (jak správně uzavřely soudy nižších stupňů) dotčeno ani tím, že podle ujednání účastníků obsaženého v „zápise o dohodě“ ze dne 4. prosince 2007 měla žalovaná poté, co budou splněny všechny směnkou zajištěné závazky, směnku za účasti výstavce zničit. Důvod, pro který by mělo takové ujednání (v situaci, kdy podle něj žalovaná nepostupovala) vyloučit právo žalobkyně na vrácení směnky, Nejvyšší soud nenachází.
Dovolání nečiní přípustným ani dovolatelkou předestřené otázky týkající se výkladu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se především podává závěr, podle kterého tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, měly by postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože (obecně vzato) nelze – se zřetelem k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně – vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně, v poměrech dané věci soudy nižších stupňů – při absenci jiných skutkových zjištění – důvod k odlišnému právnímu posouzení otázek, jimiž se tytéž soudy zabývaly již ve sporu o zaplacení sporné směnky (zejména otázky vzniku či existence směnkou zajištěných pohledávek), zjevně neměly.
Jinak řečeno, v projednávané věci soudy nižších stupňů nijak nepochybily, jestliže (na základě nezměněného skutkového stavu) vycházely v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o žalobou uplatněném nároku na vydání sporné směnky – co do řešení otázky existence kauzálních závazků zajištěných spornou směnkou – ze závěrů, k nimž dříve dospěly ve věci týchž účastníků vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 3 Cm 336/2012.
S výhradami dovolatelky, podle kterých soudy nerozhodovaly ve sporu o zaplacení směnky vystavené žalobkyní na základě zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž podle pravidel o neunesení důkazního břemene, se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, kterým odmítl dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2013, č. j. 7 Cmo 46/2013-156. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že důvodem, pro který odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že směneční dlužníci se povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, nebyla okolnost, že dovolatelka neprokázala existenci jiného závazku výstavce, jehož splnění by bylo zajištěno spornou směnkou, nýbrž závěr o tom, že žádný takový závazek zde není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu