ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2778.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2778/2016-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, proti žalovanému P. J., zastoupenému JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Za můstkem 175/6, PSČ 196 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1347/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2015, č. j. 5 Cmo 176/2015-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 21. února 2012, č. j. 13 Cm 1347/2011-29, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1.881.000,- Kč s 6% úrokem od 16. července 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.270,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 109.660,- Kč.
K námitkám žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 13 Cm 1347/2011-221, označený směnečný platební rozkaz zčásti (ohledně náhrady nákladů řízení ve výši 90.780,- Kč) zrušil, s tím, že „v ostatních částech zůstává směnečný platební rozkaz v platnosti“ (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci (druhý výrok) a státu (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. září 2015, č. j. 5 Cmo 176/2015-272, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 a §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – předeslal, že se mohl zabývat (vzhledem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a k principu neúplné apelace) výlučně námitkami uplatněnými žalovaným v zákonem stanovené lhůtě, přičemž nemohl přihlédnout ke skutečnostem a důkazům (s výjimkami stanovenými zákonem), které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně.
Současně zdůraznil, že v řízení „byla prokázána“ pravost podpisu žalovaného na směnce, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“); naopak „nebylo prokázáno“, že by zanikl závazek ze směnky nebo závazek směnkou zajištěný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání konkretizované), jde-li o řešení otázky vázanosti soudu rozhodnutím vydaným v trestním řízení (srov. ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř.) a otázky přípustnosti (nových) důkazů, jimiž hodlal „vyvrátit věrohodnost listin, zejména listiny ze dne 23. prosince 2010 potvrzující údajný dluh“ – „zpochybnit obsah listiny“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval:
1) Ve vztahu k výkladu ustanovení §205a odst.1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), jde-li o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, v rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014.
2) Ve vztahu k výkladu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. v rozsudcích ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, a ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 25 Cdo 3552/2014, uveřejněných pod čísly 36/2008 a 86/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dovolatelem zmíněném rozsudku ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1299/2012 (včetně judikatury zmíněné v důvodech tohoto rozsudku).
V poměrech dané věci není pochyb ani o tom, že mezi znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (tj. zločinu, za který byl žalovaný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočkou v Táboře ze dne 22. října 2014, sp. zn. 14 To 101/2014, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. 3 Tdo 792/2015, patří i způsobení značné škody (viz též rozsudek, sp. zn. 25 Cdo 1299/2012, včetně judikatury zmíněné v důvodech tohoto rozsudku).
Poukaz soudů nižších stupňů na část odůvodnění výše zmíněného rozhodnutí v trestní věci žalovaného ve vztahu k výroku, jímž byl žalobce (s argumentem, že se nároku domáhá současně ve směnečném řízení) se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, je z pohledu věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí právně nevýznamný.
Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalovaný neprokázal (neunesl důkazní břemeno) ohledně včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. ani tvrzení, že žalobci nic nedluží (respektive, že závazek ze směnky či závazek směnkou zajištěný zanikl).
Polemikou s uvedeným závěrem přitom dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu