ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3559.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 3559/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce SILMET Příbram a. s. , se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26210428, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti žalovanému J. K. , o zaplacení směnečného peníze ve výši 57.438.056,35 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 191.460 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 274/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017, č. j. 12 Cmo 112/2017-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 21. října 2014 se žalobce (SILMET Příbram a. s.) domáhal vůči žalovanému (J. K.) vydání směnečného platebního rozkazu, jímž bude žalovaný zavázán zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 57.438.056,35 Kč s příslušenstvím tvořeným 6% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22. října 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 191.460 Kč.
Usnesením ze dne 11. května 2015, č. j. 47 Cm 274/2014-26, soud prvního stupně řízení o žalobě zastavil (pro neuhrazení soudního poplatku ze žaloby) [bod I. výroku] a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. dubna 2017, č. j. 12 Cmo 112/2017-77, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, s tím, že k úhradě soudního poplatku ze žaloby vskutku nedošlo.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V mezích podaného dovolání pak dovolatel poukazuje na to, že soudy pominuly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek žalovaného, jak plynou z ustanovení §109 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu dodává, že insolvenční řízení na majetek žalovaného „bylo zahájeno“ dne 22. října 2014, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) vydal vyhlášku „o zahájení insolvenčního řízení“. Dovolatel míní, že po vydání vyhlášky již nebylo možné vést soudní řízení o jeho pohledávce za dlužníkem (žalovaným), jelikož po zahájení insolvenčního řízení nemohou být pohledávky uplatněny žalobou, nýbrž pouze přihláškou (což dovolatel učinil). Odtud dovozuje, že „soud“ měl řízení přerušit do doby, než bude rozhodnuto o podaném insolvenčním návrhu.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelův poukaz na ustanovení §109 odst. 1 insolvenčního zákona je pro danou věc právně bezcenný. K tomu budiž úvodem poznamenáno, že pro další argumentaci je rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 (tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb.), jež do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn.
K dovolací argumentaci Nejvyšší soud pro účely posouzení (ne)přípustnosti dovolání především uvádí, že dovolatel nesprávně hovoří o „zahájení insolvenčního řízení“ ve spojení s „vydáním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení“. Z ustanovení §97 odst. 1 insolvenčního zákona se totiž zřetelně podává, že insolvenční řízení se zahajuje již dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu a nikoli (až) dnem, kdy insolvenční soud „vydá“ vyhlášku, „kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení“ [ nejde tedy o vyhlášku „o zahájení insolvenčního řízení“ (což je pojem užitý dovolatelem)]; srov. §101 odst. 1 a §109 odst. 4 insolvenčního zákona a výklad podaný k předmětnému rozlišení např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 3107/2015 a 29 Cdo 3108/2015 [ usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
Pro danou věc se z insolvenčního rejstříku podává, že:
[1] U insolvenčního soudu je pod sp. zn. KSUL 74 INS 28596/2014 vedeno insolvenční řízení na majetek žalovaného.
[2] Insolvenční návrh datovaný 21. října 2014, jímž se věřitel (žalobce v této věci) domáhá zjištění úpadku dlužníka (žalovaného v této věci), došel insolvenčnímu soudu (prostřednictvím datové schránky) 21. října 2014 (A-1); tímto dnem bylo zahájeno předmětné insolvenční řízení (§97 odst. 1 insolvenčního zákona).
[3] Vyhláškou ze dne 22. října 2014, č. j. KSUL 74 INS 28596/2014-A-3, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne v 9.42 hodin, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného (dlužníka).
[4] O insolvenčním návrhu dosud nebylo rozhodnuto.
Ustanovení §109 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) má tuto podobu:
§109
(1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky:
a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou,
(…).
(4) Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku.
Podle ustanovení §110 odst. 1 insolvenčního zákona ( v rozhodném znění ) věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.
Z výše podaného přehledu i z ustanovení §109 odst. 1 písm. a/, odst. 4 insolvenčního zákona se podává, že:
[1] Žaloba v této věci byla podána (došla soudu) 21. října 2014 (č. l. 1), tedy předtím, než v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného (dlužníka) nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (ty nastaly až 22. října 2014 v 9.42 hodin).
[2] Úprava obsažená v ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona tedy nepřekážela dalšímu postupu soudů v řízení o žalobě, jelikož předmětné ustanovení postihuje situace, kdy žaloba je podána (až) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, bez zřetele k tomu, že věřitelé dlužníka mohou uplatnit své pohledávky v insolvenčním řízení i dříve (již od zahájení insolvenčního řízení).
[3] Ohledně žalovaného (dlužníka) se tedy zákaz plynoucí z §109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona vztahuje na žalobu podanou (až) poté, co byla 22. října 2014 v 9.42 hodin zveřejněna v insolvenčním rejstříku vyhláška, kterou insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného (dlužníka) .
Tyto závěry odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, jak je na dané téma shrnuta např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016 (srov. znovu i důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3107/2015 a 29 Cdo 3108/2015).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu