ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3668.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3668/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera , se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka JUDr. M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, PSČ 760 01, proti žalovanému Ing. J. T. , zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, PSČ 390 01, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1457/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 12 Cmo 199/2014-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. března 2014, č. j. 13 Cm 1457/2013-31, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Petr Fišer, jako insolvenční správce dlužníka JUDr. M. H.) domáhal po žalovaném (Ing. J. T.) zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení od 28. října 2013 do zaplacení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že neúčinnost uvedená v ustanovení §111 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, není neúčinností ze zákona, pročež se žalobce měl domáhat svého nároku nejdříve odpůrčí žalobou ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona. Neučinil-li tak, je třeba žalobu zamítnout.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 200 000 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že neúčinnost dlužníkových právních úkonů učiněných v rozporu s omezeními dle §111 insolvenčního zákona (a s ní spojený důvod k soupisu předmětu dlužníkova plnění do majetkové podstaty) není založena až v důsledku úspěšné odpůrčí žaloby, ale nastává ze zákona (§111 odst. 3 insolvenčního zákona).
Dále odvolací soud dovodil, že z §111 insolvenčního zákona neplyne absolutní zákaz jakékoli dispozice s majetkem dlužníka po zahájení insolvenčního řízení, ale její omezení, které se netýká úkonů uvedených v §111 odst. 2 insolvenčního zákona. Účelem zákonné úpravy je zamezit takovému nakládání s majetkem, které by představovalo podstatnou změnu v jeho skladbě, využití nebo určení či jeho nikoli zanedbatelné zmenšení a tím i snížení uspokojení věřitelů. Plnění poskytnuté žalovanému dlužníkem poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je nutno považovat za učiněné v rozporu s omezením plynoucím z §111 odst. 1 insolvenčního zákona a tedy dle §111 odst. 3 insolvenčního zákona za neúčinné, na čemž nic nemění okolnost, že šlo o plnění na pohledávku přiznanou šekovým platebním rozkazem.
Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného, podle něhož je vydání plnění do majetkové podstaty v rozporu s dobrými mravy. Je totiž povinností insolvenčního správce postupovat tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů a aby žádný z nich nebyl nedovoleně zvýhodněn či naopak nespravedlivě poškozen.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek, které nebyly doposud dovolacím soudem řešeny, odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel formuluje tyto otázky:
1/ „Zda neúčinnost dle §111 insolvenčního zákona nastává ze zákona nebo se zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě ve smyslu §235 a násl. insolvenčního zákona?“
2/ „Zda plnění peněžitého závazku dlužníka vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, ke kterému dojde poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je porušením §111 insolvenčního zákona a jedná se o neúčinný úkon?“
Dovolatel má shodně se soudem prvního stupně za to, že neúčinnost se zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě ve smyslu §235 a násl. insolvenčního zákona, nenastává tedy ze zákona.
Dále dovolatel namítá, že plnění peněžitého závazku dlužníka vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, ke kterému dojde poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, není porušením §111 insolvenčního zákona a nejde tak o neúčinný úkon. Odvolací soud totiž pominul větu poslední §111 odst. 1 insolvenčního zákona, podle níž „peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem“. Dovolatel míní, že citovaná poslední věta §111 odst. 1 insolvenčního zákona je speciálním ustanovením ve vztahu k předchozímu textu tohoto ustanovení, z čehož dovozuje, že „plnění peněžitých závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení je zvláštním úkonem, ke kterému je dlužník oprávněn, pokud konkrétní ustanovení insolvenčního zákona nebo opatření provedené podle insolvenčního zákona nestanoví jinak“.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že v dovoláním otevřených otázkách je napadené rozhodnutí v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce ad 1/.
V usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněném pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“), Nejvyšší soud [i s odkazem na rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“)], vysvětlil, že §111 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, přičemž tato úprava má smysl (a může se prosadit) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka (rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka je tedy předpoklad aplikace §111 insolvenčního zákona).
Z R 62/2017 také vyplývá, že až s účinností od 1. ledna 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] se neúčinnost podle §111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. §235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014).
Judikatura Nejvyššího soudu se tak ustálila, zčásti až po vydání napadeného rozhodnutí, na výkladu, podle něhož §111 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, upravoval zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby se tato neúčinnost prosadila, nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou.
K otázce ad 2/.
V rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, Nejvyšší soud, s odkazem na závěry formulované již v R 60/2014, ozřejmil, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013), jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) a lze mu tedy odporovat.
Tamtéž dodal, že nelze pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit) [k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016]. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména §296 a §298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle §241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.
Uvedené závěry, byť formulované při výkladu §235 a násl. insolvenčního zákona, jsou uplatnitelné i při výkladu §111 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu §111 odst. 3 insolvenčního zákona.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pominul §111 odst. 1 poslední větu insolvenčního zákona, pak sám nenabízí argument, jehož prostřednictvím by dlužníkovy zpochybněné právní úkony podřadil těm, na které se nevztahuje omezení obsažené v §111 odst. 1 insolvenčního zákona. Z §111 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že omezení se nevztahují na tam vyjmenované úkony, mezi které však dlužníkem poskytnuté plnění nepatří (netvrdí to ani dovolatel). Stejně tak Nejvyšší soud neshledává důvod, pro který by bylo možno považovat dlužníkem dovolateli poskytnuté plnění za plnění poskytnuté v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Za takové plnění je nutno považovat především úhradu pohledávek, které mají v insolvenčním řízení přednostní postavení (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014). Dovolatel však neuvádí ničeho, z čeho by vyplývalo, že jeho pohledávka, na kterou mu po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení dlužník částečně plnil, měla mít právě takovou povahu.
Argumentace dovolatele, podle které je dlužník oprávněn závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení plnit, pokud konkrétní ustanovení insolvenčního zákona nebo opatření provedené podle insolvenčního zákona nestanoví jinak, z ustanovení §111 insolvenčního zákona nevyplývá. Takový závěr neodpovídá gramatickému výkladu posuzovaného ustanovení, ani jeho systematickému zařazení do insolvenčního zákona. Nadto pomíjí zásadu par conditio creditorum (pari passu), která je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována pouze zvláštními nároky některých věřitelů. Výklad dovolatele umožňující selektivní úhradu splatné pohledávky věřitele (nad rámec zákonem stanovených výjimek) tomuto principu zjevně odporuje.
Ve vztahu k té části dovolání, která směřuje proti výroku, jimž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je odmítnutí dovolání odůvodněno §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu