ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4415.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4415/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele A. Č. , zastoupeného Mgr. Arkady Alexandrovem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, za účasti JAM GROUP international s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Volutová 2523/14, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25709216, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediné společnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 182/2013, o dovolání JAM GROUP international s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 14 Cmo 26/2015-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. října 2014, č. j. 78 Cm 182/2013-115, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, které přijala E. D. dne 18. března 2013 jako jediná společnice (dále též jen „rozhodnutí jediné společnice“) při výkonu působnosti valné hromady společnosti JAM GROUP international s. r. o. (dále jen „společnost“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2016, č. j. 14 Cmo 26/2015-148, k odvolání navrhovatele změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vyslovil neplatnost rozhodnutí jediné společnice.
Společnost podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož účinky fikce doručení ve smyslu §49 odst. 4 o. s. ř. mohou nastoupit jen tehdy, je-li adresátovi doručováno na adresu pro doručování ve smyslu §46b o. s. ř., a nikoli v případech (jak tomu bylo i v projednávané věci), kdy společníkovi je doručováno na adresu sídla společnosti s ručením omezeným (která - jak se podává přímo z textu §46b o. s. ř. - adresou pro doručování ve smyslu tohoto ustanovení není), je v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3158/2011, ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1502/2011, jakož i ze dne 1. října 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/2015).
Názor dovolatelky, podle něhož odvolací soud měl z plné moci, kterou navrhovatel udělil pro účely exekučního řízení, dovodit, že se navrhovatel „prokazatelně seznámil“ s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. ledna 2013, č. j. 133 EXE 770/2012-65 (jakož i s exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 18. ledna 2013, č. j. 069 EX 2804/2012-15), odporuje závěrům, které k otázce (řádnosti) doručení Nejvyšší soud zaujal v důvodech usnesení ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 331/2001, uveřejněného pod číslem 38/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v unesení ze dne 14. července 2016, sp. zn. 21 Cdo 3732/2015, jež bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 8. února 2017 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Otázka předkládaná dovolatelkou, a sice zda „se považuje prokazatelné seznámení se s obsahem zásilky za úkon doručení na kterémkoliv místě i přesto, že adresát nebyl osobně zastižen“, pak nečiní dovolání přípustným již jen proto, že na jejím řešení své rozhodnutí odvolací soud nezaložil. Vyšel totiž – jak řečeno výše – z toho, že se navrhovatel s usnesením o nařízení exekuce neseznámil.
Obdobně je tomu také ohledně otázek, zda „lze aplikovat §50d o. s. ř. (...) na případy, kdy se navrhovatel s usnesením o nařízení exekuce a s exekučním příkazem prokazatelně seznámil (...)“, či zda „klást k tíži oprávněného, že soudní exekutor zaslal usnesení o nařízení exekuce a exekuční příkaz na adresu, která není adresou určenou pro doručování“. Také na vyřešení těchto (dovolatelkou předložených) otázek napadené rozhodnutí nezávisí, neboť vycházejí z (alternativního) skutkového stavu, který nekoresponduje se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu