ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5498.2015.4
sp. zn. 29 Cdo 5498/2015-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Mgr. Martina Jelínka , se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, PSČ 603 00, jako insolvenčního správce dlužníka imAGe Alpha, a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 25754556, b/ IPB Group Holding, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 478, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26121166, a c/ Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému H. G. , zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o zaplacení částek 21.131.085 Kč s příslušenstvím, 18.595.199 Kč s příslušenstvím a 5.880.000 Kč s příslušenstvím, a o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci c/ o zaplacení částky 62.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá v rozsahu, v němž se týká žalobce a/.
II. Žalobce a/ a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 6. srpna 1997, č. j. 12 Cm 77/97-131, Krajský soud v Českých Budějovicích:
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [ INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (dále též jen „banka“) ] domáhal po žalovaném (H. G.) primárním petitem zaplacení částky 46.449.694 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem z částky 37.095.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (podle eventuálního petitu) částku 31.812.176,24 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod II. výroku).
3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal eventuálním petitem po žalovaném zaplacení dalších 6.067.823,76 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod III. výroku).
4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
[2] K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 58/98-218, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. srpna 1997 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Rozsudkem ze dne 6. září 2000, č. j. 12 Cm 77/97-542, Krajský soud v Českých Budějovicích:
1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ (tehdy již imAGe Alpha, a. s.) částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení dalšího úroku z částky 14.815.000 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod III. výroku).
4/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení dalšího úroku z částky 17.000.000 Kč (bod IV. výroku).
5/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci b/ (tehdy již IPB Group Holding, a. s.) částku 5.880.000 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 17. března 1997 do zaplacení (bod V. výroku).
6/ Zamítl návrh, aby žalovaný podle primárního petitu zaplatil žalobci b/ částku 6.723.410 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod VI. výroku).
7/ Zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobce c/ (tehdy již Československá obchodní banka, a. s.) zaplatil na náhradě škody částku 62.000.000 Kč (bod VII. výroku).
8/ Rozhodl o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem c/ (bod VIII. výroku), žalobcem a/ (bod IX. výroku) a žalobcem b/ (bod X. výroku).
[4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujících výrocích ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalovaného a ve výrocích o nákladech řízení (první výrok).
2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/ (druhý výrok), žalobcem b/ (třetí výrok) a žalobcem c/ (třetí výrok).
[5] Ohledně nároku přisouzeného žalobci a/ přitakal odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že na základě tří smluv o úvěru [ č. 2022-94-648 (dále jen „první úvěrová smlouva“), č. 2022-95-092 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“) a č. 2022-95-380 (dále jen „třetí úvěrová smlouva“) ] poskytla banka žalovanému úvěry ve výši 17 miliónů Kč a 15 miliónů Kč a 5.880.000 Kč, které žalovaný od začátku nesplácel. Proto banka od všech tří úvěrových smluv odstoupila a požadovala úhradu v nesplacené výši (celkem 45.946.983 Kč). V tomto rozsahu žalovaný dluh následně uznal dne 27. srpna 1996. K tomuto dni dlužil žalovaný na prvním úvěru částku 21.318.456,34 Kč a na druhém úvěru částku 18.822.356,61 Kč. Po odstoupení od úvěrových smluv zaplatit žalovaný na první úvěr částku 5.100 Kč a na druhý úvěr částku 15.400 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky pak banka postoupila pohledávky z první a druhé úvěrové smlouvy žalobci a/.
[6] Námitku žalovaného týkající se pochybení soudu prvního stupně ohledně aplikace §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neshledal odvolací soud důvodnou. Konstatoval, že toto ustanovení bylo v občanském soudním řádu zakotveno až novelou účinnou od 1. ledna 2001, tedy později, než soud prvního stupně ve věci rozhodl, a aplikace citovaného ustanovení byla již proto vyloučena. K právnímu nástupnictví na straně původního žalobce (banky) došlo v průběhu řízení v důsledku postoupení předmětných pohledávek, respektive na základě smlouvy o prodeji podniku.
[7] Za právně významnou neměl odvolací soud ani námitku, že žalovanému nebylo oznámeno postoupení pohledávek, s tím, že podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není postoupení podmíněno souhlasem dlužníka a jediným důsledkem neoznámení postoupení dlužníkovi je, že dlužník, který o postoupení neví a plní původnímu věřiteli, se svého závazku zprostí.
[8] Z úvěrových smluv je podle odvolacího soudu zřejmé, že podmínkou čerpání úvěrů bylo jejich použití k umoření dluhů, takže neobstojí tvrzení žalovaného, že banka při použití části úvěrů na splácení jiných dluhů jednala v rozporu se smlouvou. Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného k vyčíslení dluhu, které po přezkoumání shledal správným znalecký posudek.
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „a to v celém jeho rozsahu“, maje dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a §238 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ až c/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Pochybení obou soudů spočívá podle dovolatele v tom, že rozhodly ve věci samé, aniž se vypořádaly s provedenými důkazy a se vzájemným návrhem žalovaného a dále i v tom, že řádně nezkoumaly, zda všichni účastníci mají procesní způsobilost.
[11] Podle dovolatele žalobci dosud nevyčíslili řádně svou pohledávku v intencích těch důkazů, které navrhoval. Oba soudy nevzaly v úvahu přehled splátek úvěrů, podle nějž měl na úvěry zaplatit celkem částku 11.825.614,60 Kč.
[12] Soud prvního stupně také zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu výslechem Ing. Vladimíra Moučky (dále jen „V. M.“), bývalého ředitele pobočky banky v Českém Krumlově, ač právě tento svědek mohl potvrdit skutečnosti tvrzené žalovaným k poskytnutí úvěru i ke vzájemné žalobě žalovaného. Z přiloženého prohlášení V. M. (totiž) vyplývá pravdivost tvrzení žalovaného, že na něm bylo vyžadováno uzavření smluv s odběrateli pro dosažení ročního obratu cca 50 miliónů Kč, přičemž posléze, po splnění této podmínky, banka nedostála svým závazkům a žalovanému tak byla způsobena škoda, specifikovaná ve vzájemné žalobě.
[13] Dovolatel též namítá, že podle oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. května 2000 postoupil žalobce a/ pohledávku vůči žalovanému společnosti CZ CREDIT REAL, k. s., takže žalobce a/ již před rozhodnutím soudu prvního stupně neměl „procesní způsobilost pro absenci aktivní legitimace“.
[14] Žalovaný uzavírá, že soudy (tedy) nesprávně rozhodly podle stavu dokazování a neprovedly některé jím navržené důkazy, čímž rozhodly nesprávně i ohledně vzájemné žaloby žalovaného.
[15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2000) se podává z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[16] V průběhu dovolacího řízení:
1/ Prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek dovolatele (usnesením ze dne 29. června 2004, sp. zn. 12 K 37/2002), čímž se dovolací řízení ze zákona přerušilo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen „ZKV“).
2/ Prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek žalobce b/ (usnesením ze dne 1. září 2006, sp. zn. 79 K 10/2006), přičemž účinky tohoto konkursu pominuly poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2006, č. j. 1 Ko 400/2006-664, změnil usnesení Městského soudu v Praze tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek žalobce b/ zamítl.
[17] Usnesením ze dne 28. února 2008, č. j. 29 Odo 1408/2006-728, vyhodnotil Nejvyšší soud podmínky, za nichž lze v dovolacím řízení pokračovat, tak, že v té části řízení o dovolání, ve které se dovolatel (žalovaný) bránil proti požadavku na zaplacení částek, k jejichž úhradě byl zavázán, není možné pokračovat, když účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného trvají a ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV jde o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu. V rozsahu týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného Nejvyšší soud dovodil, že v řízení lze pokračovat se žalovaným (úpadcem), jelikož správce konkursní podstaty žalovaného vyloučil tuto pohledávku ze soupisu majetku konkursní podstaty postupem podle §27 odst. 6 ZKV v rozhodném znění. Na tomto základě pak dovolání žalovaného proti té části potvrzujícího výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci c/, odmítl.
[18] Usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Cdo 129/2013-776, zamítl Nejvyšší soud návrh žalovaného (z 23. srpna 2012) na pokračování v dovolacím řízení, s tím, že předpoklady, za nichž Nejvyšší soud posuzoval účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného v době vydání usnesení ze dne 28. února 2008, nedoznaly změn.
[19] Podáním datovaným 12. listopadu 2015 sdělil dovolatel soudu, že již odpadla překážka bránící projednání jeho dovolání, žádaje o pokračování dovolacího řízení. K tomu budiž dodáno, že usnesením ze dne 28. července 2015, č. j. 12 K 37/2002-2272, které nabylo právní moci dne 4. září 2015, Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil konkurs na majetek dovolatele po splnění rozvrhového usnesení, čímž odpadly účinky prohlášení konkursu na majetek dovolatele (§45 odst. 1 ZKV). Týmž podáním žalovaný „doplnil“ dovolání tak, že soud nesprávně vyhověl žalobě i za situace, kdy bylo doloženo, že banka neprodleně poté, co mu poskytla úvěr, si z poskytnuté částky jednostranně a v rozporu s úvěrovou smlouvou a bez vědomí a souhlasu žalovaného odčerpala celkem 11.825.614,60 Kč, čímž mu fakticky znemožnila realizaci jeho podnikatelského záměru. Oba soudy se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že banka porušila ustanovení §361 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a sama tak zmařila realizaci smluvního vztahu účastníků a způsobila mu značnou škodu.
[20] V době po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 dále došlo k tomu, že:
1/ Usnesením ze dne 14. ledna 2015, č. j. KSBR 29 INS 30954/2012-A-55, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. ledna 2015, v 10.25 hodin, zjistil Krajský soud v Brně úpadek žalobce a/ a jeho insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Martina Jelínka (dále též jen „M. J.“).
2/ Usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. KSBR 29 INS 30954/2012-B-3, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 18. února 2015, v 15.53 hodin, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek žalobce a/.
3/ Podle údajů z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu B, vložky č. 6189, byl žalobce b/ vymazán z obchodního rejstříku k 18. červnu 2015, po ukončení likvidace.
[21] Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. října 2017, č. j. 29 Cdo 5498/2015-794:
1/ Zastavil řízení o dovolání žalovaného v rozsahu, v němž se týkalo žalobce b/ (první výrok).
2/ Rozhodl o nákladech dovolacího řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným (druhý výrok).
3/ Vyrozuměl účastníky řízení o tom, že okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek žalobce a/ se přerušilo dovolací řízení v rozsahu, v němž se týkalo žalobce a/ (třetí výrok).
4/ Vyzval M. J., aby mu do 10 dnů od doručení usnesení sdělil, zda podává návrh na pokračování v dovolacím řízení (čtvrtý výrok).
5/ Vyrozuměl účastníky řízení o tom, že prohlášením konkursu na majetek žalobce a/ zanikla plná moc udělená žalobcem pro toto řízení advokátu JUDr. Františku Honsovi (pátý výrok).
[22] Usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Cdo 5498/2015-797, Nejvyšší soud vyzval k podání návrhu na pokračování v dovolacím řízení (opět ve lhůtě 10 dnů) žalobce a/ a žalovaného, s tím, že M. J. takový návrh v určené lhůtě nepodal.
[23] Podáním datovaným 13. listopadu 2017 a došlým Nejvyššímu soudu téhož dne navrhl M. J., aby v řízení bylo pokračováno, čímž byly splněny podmínky pro pokračování v řízení dle §264 odst. 1 insolvenčního zákona, s tím, že dnem, kdy Nejvyššímu soudu došel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo žalobce a/ ( insolvenčního dlužníka), což se promítlo i v označení žalobce a/ v záhlaví tohoto rozhodnutí.
[24] Lze shrnout, že (konečnému) rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného již zbývá vypořádat (pouze) tu část dovolání, kterou žalovaný směřoval proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a/ částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení), v bodu III. výroku (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení) a v bodu IX. výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a/ a žalovaným, jakož i dovolání proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/.
[25] Nejvyšší soud se - vzhledem k tomu, že žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ - nejprve zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž se týká výroků o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem a/.
[26] Výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení má povahu usnesení; srov. §152 odst. 1 větu první, §167 odst. 1 a §211 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 25 Cdo 124/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 14, ročník 1998, pod číslem 98.
[27] Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný z tam vypočtených případů. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé. Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, se ze spisu nepodávají. Žalovaný nicméně v dovolání uplatňuje námitku, že (původní) žalobce a/ neměl již v době rozhodování soudu prvního stupně „procesní způsobilost“ a co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[28] Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže (…) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (písmeno b/), účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písmeno c/) [ … ] .
Dle ustanovení §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Z ustanovení §20 o. s. ř. se pak podává, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
[29] K výše uvedené dovolací námitce Nejvyšší soud především uvádí, že ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. se žádným způsobem nevztahuje k nedostatku „procesní způsobilosti“ účastníka řízení, nýbrž k nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení. Zmatečnost spojenou s nedostatkem „procesní způsobilosti“ upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
[30] Žalovaný nezpochybňuje vlastní existenci (původního) žalobce a/ jako právnické osoby a netvrdí ani zánik (původního) žalobce a/; jeho námitky ve skutečnosti směřují nikoli proti způsobilosti (původního) žalobce a/ být účastníkem uvedeného řízení, nýbrž proti závěru, že v posuzovaném případě byl (původní) žalobce a/ osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 31. března 1998, č. j. 20 Cdo 382/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 15, ročník 1998, pod číslem 107, stejně jako v dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení proto, že ve sporu není věcně legitimována (není nositelkou práva nebo povinnosti, o které v řízení jde), není způsobilé založit zmatečnostní vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[31] Zmatečnostní vadou dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. řízení též zjevně není postiženo. Především platí, že obě podmínky formulované v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí být splněny současně (což žalovaný ani netvrdí). Procesní způsobilost pak rovněž nelze zaměňovat s otázkou aktivní věcné legitimace (s posouzením, zda žalobce je nositelem práva, o které v řízení jde). Judikatura Nejvyššího soudu je nadto ustálena v závěru, že k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud, jen týká-li se dovolatele; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2001, pod číslem 68.
[32] V rozsahu, v němž se týká výroků o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem a/, tedy dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto potud odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
[33] V rozsahu, v němž dovolání žalovaného směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku [ o povinnosti žalovaného zaplatit (původnímu) žalobci a/ částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení ] a v bodu III. výroku. [ o povinnosti žalovaného zaplatit (původnímu) žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení ] , může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1, §238 a §239 o. s. ř.
[34] Úvodem budiž řečeno, že podle ustálené judikatury je Nejvyšší soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde-li tedy o vady uvedené v §237 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud přihlíží i pro účely posouzení přípustnosti dovolání, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), lze i na přípustnost dovolání usuzovat jen prostřednictvím dovoláním uplatněných dovolacích důvodů. Přitom dále platí, že měnit dovolací důvody (a to i kvalitativně, uplatněním „nové“ argumentace v rámci dříve ohlášených dovolacích důvodů) může dovolatel jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.). Této podmínce pak nevyhovuje doplnění dovolací argumentace podáním žalovaného 12. listopadu 2015; k argumentaci vážící se k §361 obch. zák. proto Nejvyšší soud dále nepřihlížel [tyto argumenty jsou pro věc bez významu (na jejich základě napadené rozhodnutí nelze přezkoumat) ] .
[35] Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné z týchž důvodů, které Nejvyšší soud uvedl k označenému ustanovení při posuzování přípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení.
[36] Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není v dovoláním dotčených výrocích ve vztahu k žalobci a/ „rozsudkem odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“.
[37] Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (na něž odkazuje žalovaný) připouští dovolání „proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil“. Jak Nejvyšší soud vysvětlil (při výkladu obdobně formulovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001) již v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněném pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o případ, kdy lze založit přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), nejde, nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí.
[38] Usnesení ze dne 25. listopadu 1998, jímž odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci z 6. srpna 1997, obsahovalo závazný právní názor, podle kterého úvěrové smlouvy nejsou neplatné jen proto, že v nich byl žalovaný označen pouze fantazijním dodatkem svého obchodního jména. Tento právní názor není dovoláním zpochybněn (dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není dovoláním vůbec uplatněn). Dovolání tudíž není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[39] Podle ustanovení §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesl (odstavec 2). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2003, pod číslem 118.
[40] Nadto z toho, že přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. je podmíněna závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem (na jehož základě lze usuzovat na přípustnost dovolání podle označeného ustanovení) je proto důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001. Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. však žalovaný (jak zmíněno výše) dovoláním ani neuplatnil.
[41] Závěr, že dovolání není přípustné ani podle §239 o. s. ř., s sebou nese konečné posouzení dovolání proti označeným výrokům o věci samé (v rozsahu týkajícím se žalobce a/) jako nepřípustného; Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
[42] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobce a/ žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu