ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.969.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 969/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) Z. M. , a 2) Ing. R. M. , zastoupenému Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Vladislavova 1390/17, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 272/2011, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2016, č. j. 7 Cmo 356/2015-226, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2016, č. j. 7 Cmo 356/2015-226, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně k námitkám obou žalovaných rozsudkem ze dne 21. dubna 2015, č. j. 42 Cm 272/2011-108, ponechal vůči oběma žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. září 2011, č. j. 42 Cm 272/2011-16, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 5.159.454,- Kč s 6% úrokem ročně od 3. května 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 17.198,- Kč a náhradu nákladů řízení 207.070,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní odvolání, domáhajíce se zrušení směnečného platebního rozkazu.
Podáním ze dne 19. srpna 2015 (č. l. 157) druhý žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 42 Cm 272/2011-218, nepřiznal druhému žalovanému osvobození od soudních poplatků, jelikož „na žadatele nelze hledět jako na osobu nemajetnou a sociálně slabou, když jde o osobu s přiznaným pravidelným měsíčním příjmem ve výši 8.926,- Kč a je stále zapsán v obchodní společnosti MAS, spol. s r. o. - v likvidaci, jako vlastník obchodního podílu ve výši 50 %“. Jeho „prohlášení“ nelze považovat za věrohodné, když „závazky, které údajně měsíčně splácí, přesahují jeho příjmy; tvrzení ohledně závazků nijak nedoložil listinnými důkazy, nedoložil platby na výživné, kdy a na co byl čerpán poskytnutý úvěr“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 17. března 2016, č. j. 7 Cmo 356/2015-226, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jakožto věcně správné.
Odvolací soud – cituje ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − zdůraznil, že „dne 17. srpna 2015 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 400.000,- Kč, který byl zčásti bez určení účelu. K datu doručení výzvy na zaplacení soudního poplatku z odvolání měl druhý žalovaný z čerpaného úvěru k dispozici finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku“.
Jelikož se druhému žalovanému „nepodařilo prokázat věrohodným způsobem, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit soudní poplatek, naopak bylo zjištěno, že měl k dispozici finanční prostředky, z nichž mohl soudní poplatek zaplatit“, odvolací shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že otázku, zda dovolatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, vyřešil odvolací soud v rozporu s (v dovolání citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel opětovně popisuje své majetkové poměry a ve vztahu k poskytnutému úvěru akcentuje, že šlo „o původní úvěr ve výši 340000,- Kč, který byl pouze navýšen na oněch 400.000,- Kč, a to s novým splátkovým kalendářem“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Dále je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního so udu jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08).
2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013).
3) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads 11/2004 a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).
4) Výše „základního kapitálu“ společnosti s ručeným omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 37).
V poměrech dané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že vzhledem k osvědčeným osobním a majetkovým poměrům druhého žalovaného, byla důvodem, pro který shledal odvolací soud správným usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, smlouva „o půjčce na kliknutí“ (ze dne 17. srpna 2015).
Podle obsahu označené smlouvy banka poskytla druhému žalovanému půjčku ve výši 400.000,- Kč za účelem úhrady dluhu z úvěru (podle smlouvy ze dne 10. listopadu 2014). [k existenci dluhu druhého žalovaného ze smlouvy o úvěru srov. též prohlášení druhého žalovaného (č. l. 185 až 190)], a to ve výši, která „je potřebná pro to, aby byla pohledávka banky z původního úvěru splněna. Část půjčky na kliknutí ve výši odpovídající rozdílu sjednané výše úvěru a části úvěru účelově vázané je poskytována bez určení účelu“.
Za stavu, kdy ze shora uvedeného ujednání není zřejmý rozsah, v němž poskytnutá půjčka není účelově vázána, a kdy z prohlášení druhého žalovaného plyne rozsah (původního) úvěru (400.000,- Kč), nemůže bez dalšího obstát závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný měl k úhradě soudního poplatku k dispozici dostatek finančních prostředků ke splnění poplatkové povinnosti (ve výši určené výzvou soudu prvního stupně ze dne 16. července 2015, č. j. 42 Cm 272/2011-151, v částce 258.833,- Kč).
Skutečnost, že druhým žalovaným uváděné příjmy nepostačují ke krytí výdajů, rovněž automaticky neznamená, že by neúplně vylíčil své majetkové poměry, když v prohlášení výslovně uvedl, že je finančně závislý na rodičích, kterýžto údaj nebyl zpochybněn.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými argumenty, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu