ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.105.2016.1
KSCB 44 INS 26301/2014
43 ICm 2351/2015
sp. zn. 29 ICdo 105/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Barlog Capital a. s. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Moulíkova 2238/1, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28210956, proti žalovanému JUDr. Josefu Šťastnému, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. E., zastoupenému JUDr. Markem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 2351/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. E. , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS 26301/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2016, č. j. 43 ICm 2351/2015, 101 VSPH 866/2015-32 (KSCB 28 INS 26301/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. září 2015, č. j. 43 ICm 2351/2015-18, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce Barlog Capital a. s., směřující proti žalovanému JUDr. Josefu Šťastnému, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. E., tak, že:
1/ Určil, že pohledávka P13 ve výši 84 790 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 26301/2014, je po právu (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že ve výkladu ustanovení §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na němž spočívá, je napadený rozsudek plně v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015 a ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014.
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že ke stavení promlčecí doby podle §403 odst. 1 obch. zák. v důsledku zahájení rozhodčího řízení dochází bez ohledu na to, zda je rozhodčí doložka platná.
K námitce dovolatele, že soudy obou stupňů při řešení dovoláním zpochybněné otázky přistoupily k nepřípustnému extenzivnímu výkladu §403 odst. 1 obch. zák., lze odkázat na odůvodnění rozsudku sen. zn. 23 ICdo 19/2015, v němž Nejvyšší soud při výkladu tohoto ustanovení s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ( nález ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a nález ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10) uvedl, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §403 obch. zák. dochází pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. prosince 2013, i k §403 obch. zák. a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby.
Konečně v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 41/2014 Nejvyšší soud doplnil, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.
Pokud tak odvolací soud v posuzované věci dovodil, že nárok přiznaný rozhodčím nálezem vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky promlčen není, neboť zahájením rozhodčího řízení se podle §403 odst. 1 obch. zák. stavěla promlčecí doba, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak nesprávně dovozuje dovolatel. K tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 23 ICdo 19/2015.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu