ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.138.2017.1
KSHK 41 INS 22280/2013
41 ICm 188/2015
sp. zn. 29 ICdo 138/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České insolvenční v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 28810341, jako insolvenčního správce dlužníka ROSS Holding a. s., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalovanému PSJ, a. s. , se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 25337220, zastoupenému JUDr. Danielem Kaplanem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, PSČ 110 00, o určení neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o zaplacení částky 700.000 EUR, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 ICm 188/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ROSS Holding a. s. , se sídlem v Havlíčkově Brodu, Jihlavská 893, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 25259741, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 22280/2013, o návrhu žalovaného na přikázání věci jinému soudu prvního stupně z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 ICm 188/2015 se nepřikazuje Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) 12. ledna 2015 (vedenou pod sp. zn. 41 Cm 188/2015) se žalobce (Česká insolvenční v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka ROSS Holding a. s.) domáhá vůči žalovanému (PSJ, a. s.) určení neplatnosti označené úplatné smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 22. března 2013 mezi žalovaným (jako postupitelem) a pozdějším dlužníkem (jako postupníkem), eventuálně určení neúčinnosti téže smlouvy, dále určení neúčinnosti 4 označených bezhotovostních převodů týkající se vždy částky 175.000 EUR a zaplacení částky 700.000 EUR do majetkové podstaty dlužníka.
Žalovaný ve věci nejprve namítl nedostatek věcné příslušnosti insolvenčního soudu (č. l. 94), maje za to, že nejde o incidenční spor. Poté, co Vrchní soud v Praze (jako nadřízený soud) usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. 41 Cm 188/2015, 104 VSPH 774/2016-115 (KSHK 41 INS 22280/2013) určil, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (jelikož jde o incidenční spor), navrhl žalovaný podáním z 12. května 2017 (č. l. 159), aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti dle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Krajskému soudu v Brně. Návrh odůvodňuje tím, že má sídlo v obvodu Krajského soudu v Brně a má zájem seznámit se podrobně prostřednictvím svých pracovníků s poměrně obsáhlými listinnými důkazy navrženými žalobcem. Žalovaný je názoru, že přikázání věci Krajskému soudu v Brně by vedlo k hospodárnějšímu projednání věcí, neboť by tím došlo k úspoře nákladů na pracovníky, kteří budou pověřeni studiem listinných důkazů a kteří by se následně účastnili soudních jednání.
Žalobce s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí (č. l. 163), maje za to, že důvody uváděné žalovaným nejsou pro takový postup dostatečně závažnými.
Podle ustanovení §12 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený insolvenčnímu soudu, u nějž je věc vedena, i Krajskému soudu v Brně, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. splněny.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] .
Důvody uváděné žalovaným přitom nejsou způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy.
Situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou totiž spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne usnesení 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013). Přitom též nelze pominout, že obtíže popisované žalovaným jsou přirozeným důsledkem pravidla, podle kterého se obecná místní příslušnost soudu v incidenčních sporech neurčuje prostřednictvím obecného soudu žalovaného (§84, §85 o. s. ř.), nýbrž prostřednictvím insolvenčního soudu dlužníka, z jehož insolvenčního řízení vzešel incidenční spor [ §7b odst. 4 ve spojení s §7a písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu