ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.52.2015.1
KSLB 76 INS XY
76 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 52/2015-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové , advokátky, se sídlem v Praze, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka B., proti žalovanému T. D ., podnikateli, s místem podnikání XY identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Petrem Štrossem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, PSČ 720 00, o určení neúčinnosti a neplatnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B ., se sídlem v Liberci, XY, identifikační číslo osoby osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 76 ICm XY, určil, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 22. července 2011 mezi dlužníkem (B. jako postupitelem) a žalovaným (T. D. jako postupníkem) „o postoupení pohledávky za dlužníkem HOCHTIEF CZ a. s.“ (dále jen „společnost“) „o nominální výši postoupené pohledávky 370.000,- Kč“ (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“), a „dohoda o započtení vzájemných pohledávek označená jako jednostranný zápočet vzájemných pohledávek ze dne 25. července 2011“, jsou vůči věřitelům dlužníka právními úkony neúčinnými (výrok I.). Dále insolvenční soud zamítl žalobu na určení, že smlouva o postoupení pohledávky a „dohoda o započtení“ jsou právními úkony neplatnými (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. února 2015, č. j. 76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku změnil jen tak, že zamítl žalobu o určení, že „dohoda o započtení vzájemných pohledávek označená jako jednostranný zápočet vzájemných pohledávek ze dne 25. července 2011 je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem“; jinak jej v bodě I. a IV. výroku potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Smlouvou o postoupení pohledávky postoupil dlužník žalovanému část své pohledávky vůči společnosti ve výši 370.000,- Kč (z titulu neuhrazené faktury č. 2600110112, splatné dne 25. srpna 2011, na částku 1.487.373,- Kč), a to za dohodnutou úplatu ve výši 370.000,- Kč.
2) Dopisem ze dne 25. července 2011 žalovaný započetl oproti pohledávce dlužníka na úhradu úplaty za postoupení pohledávky ve výši 370.000,- Kč své pohledávky (za zajištění povolení nadrozměrných přeprav), které v dopise specifikoval odkazem na faktury [s uvedením čísel jednotlivých faktur, dat jejich splatnosti (v období od 17. dubna do 10. června 2011) a vyúčtovaných částek].
3) Insolvenční soud zveřejnil vyhlášku o zahájení insolvenčního řízená na majetek dlužníka dne 18. srpna 2011, následně usnesením ze dne 22. prosince 2011, č. j. KSLB 76 INS XY, rozhodl o úpadku dlužníka a usnesením ze dne 23. dubna 2012, č. j. KSLB 76 INS XY, prohlásil na majetek dlužníka konkurs.
5) V červnu 2011 měl dlužník splatné závazky (déle než tři měsíce po lhůtě splatnosti) ve výši 61.304.650,99 Kč.
Vycházeje z ustanovení §235, §239, §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva o postoupení pohledávky zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 insolvenčního zákona, s tím, že dlužník ji uzavřel v době, kdy již byl v úpadku, aniž obdržel přiměřené protiplnění, přičemž nešlo ani o smlouvu uzavřenou v rámci běžného obchodního styku.
Současně dodal, že insolvenční soud se nadbytečně zabýval tím, zda žalovaný věděl nebo mohl vědět, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byl dlužník již v úpadku, když taková vědomost je při absenci odpovídajícího protiplnění irelevantní. Jinak řečeno – pokračoval odvolací soud – „není zákonným předpokladem zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka skutečnost, zda v době uzavření zvýhodňujícího úkonu dlužníkem druhá smluvní strana věděla, že tento úkon činí dlužník v době, kdy je v úpadku, nebo že tento úkon k úpadku vedl, pokud dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch“.
Dále odvolací soud zdůraznil, že shodný projev vůle obou účastníků smlouvy o postoupení pohledávky „směřoval pouze k tomu, aby tímto způsobem insolvenční dlužník zaplatil žalovanému svůj dluh vůči němu. Dlužníku se tedy nedostalo přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu, jenž by dlužník mohl použít k uspokojení pohledávek svých věřitelů, a to v době kratší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Je evidentní, že oba její účastníci odporovanou smlouvu uzavřeli s tím, že za postoupenou pohledávku nebude žalovaný ničeho platit, čímž se mu dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než které by mu náleželo v konkursu“.
Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé ohledně určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek jako věcně správný potvrdil.
V situaci, kdy podle ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona lze vyslovit toliko neúčinnost právního úkonu dlužníka, a kdy po zopakování důkazu jednostranným zápočtem pohledávek ze dne 25. července 2011 odvolací soud dovodil, že jde vskutku o jednostranný právní úkon žalovaného (a nikoli o dohodu mezi žalovaným a dlužníkem), odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o neúčinnosti „dohody“ o započtení vzájemných pohledávek změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a to, zda:
a) Lze uzavření smlouvy o postoupení nesplatné pohledávky z pozastávky za úplatu ve výši její nominální hodnoty považovat za úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona?
b) Lze smlouvu o postoupení nesplatné pohledávky z pozastávky za úplatu ve výši její nominální hodnoty považovat za úkon s přiměřeným protiplněním?
c) Lze činnost žalovaného pro dlužníka považovat za činnost potřebnou pro provoz podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření a činnost k odvrácení hrozící škody ve smyslu ustanovení §111 insolvenčního zákona?
d) Lze považovat za neúčinné postoupení pohledávky provedené za účelem úhrady pohledávek vzniklých v souvislosti s provozem podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření a v souvislosti s odvracením hrozící škody?
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dále shrnuje průběh řízení před soudy nižších stupňů a zdůrazňuje, že činnosti, které prováděl pro dlužníka před i po zahájení insolvenčního řízení (spočívající v zajišťování povolení pro přepravu nadrozměrného nákladu v zahraničí), byly nezbytné pro řádný provoz dlužníkova podniku a k odvracení hrozících škod. Postoupil-li dlužník svou pohledávku za společností žalovanému za účelem, aby tímto způsobem zaplatil žalovanému úplatu za zmíněnou činnost, nelze takovýto úkon posoudit jako neúčinný a na smlouvu o postoupení pohledávky nelze aplikovat ustanovení §241 insolvenčního zákona.
Nesprávným dovolatel shledává (i) názor odvolacího soudu, podle něhož uzavření smlouvy o postoupení pohledávky za daných podmínek nelze považovat za „běžný obchodní styk“, když k postoupení pohledávek a následnému zápočtu oproti úplatě za postoupení v obchodním styku běžně dochází, což platí i o postupování pohledávek „nesplatných, nejistých nebo nedobytných“. Potud nelze považovat za v obchodním styku neobvyklé i sjednání úplaty ve výši nominální hodnoty postupované pohledávky. Byla-li úplata za postoupení sjednána ve výši nominální hodnoty postupované pohledávky – pokračuje dovolatel – „nelze hovořit ani o tom, že by se touto smlouvou dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“. V poměrech dané věci dlužník obdržel za postoupení pohledávky protiplnění, kterým „byly sníženy“ jeho závazky vůči žalovanému a navíc „dlužník tímto zajistil pokračování potřebné činnosti žalovaného pro dlužníka“. Za této situace se měl odvolací soud zabývat i tím, zda žalovaný mohl při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku, nebo že postoupení pohledávky mohlo vést k jeho úpadku; jeho právní posouzení věci tak zůstalo neúplné.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky v obecné poloze odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 29. dubna 2014 sen. zn. 29 ICdo 14/2012, ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR XY uveřejněných pod čísly 113/2014, 106/2016 a 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury obsažené v důvodech zmíněných rozhodnutí, jakož i v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, a v rozsudcích ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 a ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015.
Přitom v poměrech projednávané věci ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, když úplata za postoupení pohledávky sice byla sjednána v částce rovnající se nominální výši postupované pohledávky, nicméně je zcela zjevné, že žalovaný smlouvu neuzavřel s vůlí uhradit sjednanou úplatu, nýbrž s tím, aby zde vznikla pohledávka dlužníka (z titulu úplaty za postoupení pohledávky), proti které by započetl své pohledávky za dlužníkem a současně aby se stal namísto dlužníka (novým) věřitelem pohledávky za společností.
Další úvahy dovolatele založené na tom, že šlo o úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, respektive o činnost ve smyslu ustanovení §111 insolvenčního zákona, jsou za tohoto stavu právně nevýznamné. Navíc argumentace ustanovením §111 insolvenčního zákona je nepřípadná již proto, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřená dříve, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; považovat (umělé) vytvoření započitatelné pohledávky za obvyklé v obchodním styku je rovněž nepřijatelné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení nevznikly účelně vynaložené náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu