ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.77.2017.1
MSPH 94 INS 18102/2015
194 ICm 3128/2016
sp. zn. 29 ICdo 77/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Pôdohospodárska platobná agentúra , se sídlem v Bratislavě, Dobrovičova 12, PSČ 815 26, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 30 79 43 23, proti žalovanému Mgr. Ivo Šotkovi , se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, PSČ 779 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka EUROMILLS-TRADE a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 194 ICm 3128/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EUROMILLS-TRADE a. s. , se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 54 41 79, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 18102/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2017, č. j. 194 ICm 3128/2016, 101 VSPH 865/2016-26 (MSPH 94 INS 18102/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud“) usnesením ze dne 16. září 2016, č. j. 194 ICm 3128/2016-6, odmítl – odkazuje na ustanovení §160 odst. 1 a 4, §197 odst. 2 a 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – jako opožděnou žalobu ze dne 23. srpna 2016, doručenou insolvenčnímu soudu dne 26. srpna 2016, kterou se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky za dlužníkem ve výši 26.074.380,44 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení §57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), by bylo možno aplikovat pro stanovení konce lhůty k podání incidenční žaloby na určení pohledávky popřené insolvenčním správcem jen tehdy, kdyby tuto otázku neupravovalo ustanovení §198 odst. 1 insolvenčního zákona, z jehož textu přímo vyplývá, že jde o lhůtu hmotněprávní a nikoliv o lhůtu procesní.
Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se neodmítá, nebo aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v mezidobí (po podání dovolání) se dovolatelem předestřenou otázkou povahy lhůty k podání žaloby podle §198 odst. 1 insolvenčního zákona zabýval v usnesení ze dne 9. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 115/2017, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V něm Nejvyšší soud uzavřel, že i v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle §57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že nedojde-li žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky insolvenčnímu soudu ve lhůtě stanovené v §198 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud ji jako opožděnou odmítne (§160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona).
Ostatně, závěr, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky je lhůtou hmotněprávní, plyne, jak přiléhavě poznamenal odvolací soud, i z jednoznačné dikce ustanovení §198 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, podle níž „nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu“, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
Nejvyšší soud přitom neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů ani na základě dovolací argumentace.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci [konkrétně od usnesení ze dne 30. května 2014, č. j. 25 ICm 740/2013, 13 VSOL 69/2014-44 (KSOS 25 INS 6866/2012)], pak přehlíží, že podle §237 o. s. ř. je dovolání mimo jiné přípustné, jestliže se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí založeno, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a nikoliv (jiného) odvolacího soudu. V označeném usnesení se navíc odvolací soud nezabýval povahou lhůty k podání žaloby podle §198 odst. 1 insolvenčního zákona.
K argumentaci založené na výhradě, že žalovaný, ač tak avizoval již při zvláštním přezkumném jednání konaném 25. července 2016, uznal pohledávku a vzal zpět její popření až 1. září 2016, Nejvyšší soud poukazuje na to, že již v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněném pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že insolvenční správce může účinně vzít zpět popření pravosti nevykonatelné pohledávky (a ve smyslu ustanovení §201 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona tak přivodit její zjištění) jen po dobu, po kterou se podle insolvenčního zákona k takto popřené pohledávce v insolvenčním řízení přihlíží. K účinnému zpětvzetí popření pravosti nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem tak může dojít do doby, než marně uplyne lhůta stanovená věřiteli popřené pohledávky k podání incidenční žaloby u insolvenčního soudu a podá-li věřitel včas žalobu o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky, pak do doby, než rozhodnutí insolvenčního soudu o této žalobě nabude právní moci.
Jestliže tedy dovolatel nevyužil zákonný prostředek, jak se bránit pro něj nepříznivému důsledku popěrného úkonu žalovaného, a nepodal včasnou žalobu o určení pravosti pohledávky dle §198 odst. 1 insolvenčního zákona, nekonal v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva); následky, jež z takového „nekonání“ plynou, jdou k tíži dovolatele.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu