ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.121.2015.1
KSPL 27 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 121/2015-B-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka E. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, PSČ 360 06, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2015, č. j. KSPL 27 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. ledna 2015, č. j. KSPL 27 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku) a určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel při rozhodování o způsobu řešení dlužníkova úpadku z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 23. srpna 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, zjistil úpadek dlužníka.
2/ S insolvenčním návrhem podaným dlužníkem nebyl spojen návrh na povolení oddlužení.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že s ohledem na výše uvedené „nezbylo“ než prohlásit konkurs na majetek dlužníka, neboť jiné řešení jeho úpadku nepřichází v úvahu.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že v dané věci je jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. Přitom zdůraznil, že nepodal-li dlužník návrh na povolení oddlužení současně s insolvenčním návrhem, později – jak plyne z ustanovení §390 odst. 1 insolvenčního zákona – tak již učinit nemůže. Z tohoto důvodu také nebylo nutné dlužníka vyzývat k doplnění jeho návrhu, popř. nařizovat za účelem volby řešení úpadku jednání.
Úpadek dlužníka pak v poměrech dané věci nelze řešit ani reorganizací, neboť dlužník není podnikatelem (§316 odst. 2 insolvenčního zákona).
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, je souladné s jednoznačnou dikcí ustanovení §106 odst. 1 a §390 odst. 1 věty první insolvenčního zákona a odpovídá rovněž ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu §4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 70/2012.
2/ Závěr, že oddlužení jako sanační forma řešení úpadku dlužníka je vyloučeno, je možno přijmout především tehdy, nepodá-li dlužník, jako jediná k tomu oprávněná osoba, návrh na povolení oddlužení v době stanovené insolvenčním zákonem, konkrétně ve lhůtách vymezených ustanovením §390 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2013, pod číslem 98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněného pod číslem 61/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Ustanovení §390 odst. 1 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu povinnost poučit dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení jen v případě, že insolvenční návrh podá jiná osoba než dlužník. Smysl takového poučení tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele (srov. již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 39/2012 a sen. zn. 29 NSČR 70/2012, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 79/2016).
Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani v nyní projednávané věci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu