ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.16.2017.1
MSPH 89 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 16/2017-A-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Okraji 439/44, PSČ 162 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o ustanovení insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) unesením ze dne 18. prosince 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením (bod II. výroku) a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil JUDr. Ing. Kristýnu Fronc Chalupeckou (bod III. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku.
Odvolací soud konstatoval, že odvolání bylo založeno na tvrzení, že insolvenční správkyně vymáhala vůči dlužníku (prostřednictvím jeho zaměstnavatele) úhradu zálohy na její odměnu a hotové výdaje dříve, než bylo stanoveno v bodu IX. výroku shora označeného usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud zdůraznil, že dlužník netvrdil žádné relevantní důvody, jež by ve smyslu §26 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) mohly být důvodem pro vyloučení insolvenční správkyně z insolvenčního řízení, tj. že by nesplňovala podmínky pro ustanovení nebo by byla podjatá, a takové skutečnosti se nepodávají ani z obsahu insolvenčního spisu. Proto – v situaci, kdy ze seznamu insolvenčních správců plyne, že insolvenční správkyně disponuje povolením k činnosti insolvenčního správce podle §6 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích – shledal odvolání neopodstatněným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
[1] Zda lze ve vadách v postupu insolvenčního správce v řízení spatřovat důvod námitek proti rozhodnutí o jeho ustanovení insolvenčním správcem dlužníka, resp. zda lze z nesprávného postupu insolvenčního správce učinit závěr, že nesplňuje podmínky pro ustanovení dle §26 insolvenčního zákona, ač disponuje příslušným povolením vykonávat činnost insolvenčního správce.
[2] Zda lze ze skutečnosti, že insolvenční správce učiní dlužníku výzvu k poskytnutí součinnosti ještě před ustanovením do funkce učinit závěr, že insolvenční správce je podjatý pro svůj poměr k věci.
Dovolatel míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům, jež po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval při výkladu ustanovení §26 insolvenčního zákona v usnesení ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014 (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V důvodech označeného usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací důvod založený na námitce, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro (své) ustanovení se zjevně pojí k osobním předpokladům vymezeným pro ustanovení konkrétního insolvenčního správce ustanoveními §21 až §24 insolvenčního zákona (vyjma vydělené nepodjatosti upravené ustanovením §24 odst. 1 insolvenčního zákona), tedy k podmínkám, jež musí splňovat každá osoba, která přichází v úvahu jako insolvenční správce konkrétního dlužníka.
Tamtéž Nejvyšší soud – k odvolacímu důvodu založenému na námitce, že ustanovený insolvenční správce není nepodjatý – připomněl, že k okolnostem, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vyjádřil např. v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněném pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014; 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve vztahu k první z položených otázek přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že nesprávný postup insolvenční správkyně v insolvenčním řízení (který navíc podle odvolacího soudu nebyl prokázán) z ní nečiní osobu, která nesplňuje podmínky pro své ustanovení do funkce insolvenčního správce.
Druhá z položených otázek přípustnost dovolání nezakládá již proto, že dovolatel při formulaci této otázky uplatnil nové skutečnosti, k nimž je Nejvyššímu soudu zapovězeno přihlížet ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. Námitku, že insolvenční správkyně vyzvala dlužníka k součinnosti již dopisem ze dne 17. prosince 2015, tedy předtím než byla výše označeným usnesením insolvenčního soudu ze dne 18. prosince 2015 ustanovena do funkce, totiž dovolatel uplatnil až v dovolání (A-24).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu