ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.54.2017.1
KSOS 33 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 54/2017-B-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužnice A. Š. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Vendulou Vojtkovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, Svatopluka Čecha 1580/25, PSČ 741 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016, č. j. KSOS 33 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. června 2016, č. j. KSOS 33 INS XY, zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen „ insolvenční soud “) oddlužení dlužnice A. Š. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (body II. a III. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u.
Odvolací soud shledal důvod pro zrušení schváleného oddlužení především v okolnosti, že v důsledku zaviněného jednání dlužnici vznikl po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V řízení bylo prokázáno, že dlužnici byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. června 2014, č. j. 13 C 98/2014-15, který nabyl právní moci 11. července 2014, tedy po schválení oddlužení, uložena povinnost zaplatit věřiteli RWE Energie, s. r. o. (nyní innogy Energie, s. r. o.) z titulu neuhrazené dodávky plynu částku 2 305,50 Kč spolu s náklady řízení ve výši 4 146 Kč. Přestože dlužnice měla dostatečný časový prostor k zaplacení tohoto závazku, v plném rozsahu jej neuhradila.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [otázky výkladu §418 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), když dlužnice má za to, že by postup dle daného ustanovení měl být až posledním možným řešením a „neměl by být vykládán tak striktně bez zvážení nezaviněné tíživé sociální situace dlužnice“], a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výkladem §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona se Nejvyšší soud – oproti mínění dovolatelky – již zabýval. V usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněném pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu, formuloval a odůvodnil závěr, že k předpokladům pro zrušení oddlužení ve smyslu §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona patří:
1/ Vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení.
2/ Neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.
3/ Zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku.
Pro závěr, že dlužník vznik závazku „zavinil“, postačuje (jelikož insolvenční zákon neurčuje jinak) zavinění ve formě nedbalosti.
Od těchto závěrů se napadené rozhodnutí nijak neodchyluje, neboť odvolací soud vyšel z toho, že sporný závazek dovolatelky vznikl po schválení oddlužení, i podle tvrzení samotné dovolatelky vznikl jejím zaviněním („nedorozuměním při převádění odběrného místa na nového nájemce bytu“; viz B-16) a dovolatelka jej ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu neuhradila.
Dovolatelka správnost výkladu §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona odvolacím soudem zpochybňuje především námitkou, že toto ustanovení nelze vykládat „striktně“ a zrušení oddlužení, resp. konkurs „má být až posledním možným řešením“. Tím však nepředkládá žádný relevantní argument pro zpochybnění závěrů napadeného rozhodnutí ve vztahu k aplikaci §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Pokud jsou totiž naplněny podmínky tohoto ustanovení, je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek.
Nadto dovolatelka pomíjí, že podmínky pro zrušení oddlužení nastaly již v roce 2014 a soudy nižších stupňů poskytly dovolatelce nezvykle dlouhý časový úsek ke zjednání nápravy (závazek uhradit), což však dovolatelka v plném rozsahu neučinila ani do rozhodnutí odvolacího soudu.
Zbývá dodat, že pro účely dovolacího řízení je právně bezcenné tvrzení dovolatelky, že v současné době (ke dni 22. února 2017) již nemá žádný peněžitý závazek po dobu delší 30 dní po lhůtě splatnosti. Přihlédnout k této nové skutečnosti Nejvyššímu soudu zapovídá §241a odst. 6 o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužnice má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu