ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1116.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1116/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný Š. A., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 67 To 166/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 4. 2017 , sp. zn. 16 T 5/2017 , byl obviněný Š. A. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. H.
O odvolání obviněného Š. A. (a spoluobviněného T. H.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2017 , sp. zn. 67 To 166/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 5. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Š. A. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jež směřuje výlučně do výroku o trestu. Ten spatřuje v prvé řadě v uložení nepřiměřeně přísného trestu. Namítal, že šlo o krádež věcí zcela nepatrné hodnoty nedosahující ani poloviny hranice škody nikoli nepatrné, prosté jakéhokoli násilí, nátlaku, útlaku či jakéhokoli konfliktu s třetí osobou. V této souvislosti také uvedl, že v důsledku jeho jednání nevznikla ani žádná škoda, když bylo odcizené zboží vráceno zpět do prodeje, a že míra společenské škodlivosti jednání je tedy velice nízká. Dále obviněný vytkl, že soud dostatečně nepřihlédl k tomu, že jeho otec složil záruku za jeho další chování a řádný život na svobodě a že mu nabídl ubytování u sebe v domácnosti, čímž mu poskytl dostatečné zázemí pro vedení řádného života, a že nezohlednil skutečnost, že před spácháním trestné činnosti pracoval na pozici stavebního dělníka, kde by mohl pracovat i nadále. Podle obviněného je zřejmé, že uložení jiného nežli nepodmíněného trestu odnětí svobody, který by zároveň umožňoval současné podrobení se ústavní či ambulantní léčbě jeho závislosti na návykových látkách, by pro něj bylo výrazně efektivnější, což soudy nižších stupňů nevzaly v potaz a uložily mu nevhodný a z hlediska zákona nepřípustný trest, neboť nepodmíněný trest pro něj nemůže mít výchovný a preventivní efekt a připravuje jej o šanci na nápravu.
Obviněný dále ve svém dovolání namítal, že, ačkoli se dopustil úmyslného trestného činu a ve výkonu trestu odnětí svobody již byl, není namístě zařadit jej do věznice s ostrahou. Obviněný také soudu prvního stupně vytkl, že mu ani přes jeho výslovnou žádost neuložil ochrannou léčbu, neboť si uvědomuje nutnost zbavení se své závislosti za účelem dosažení nápravy, přičemž z toho důvodu také využil ve vazební věznici pomoci poskytované neziskovou organizací SANANIM, z. ú. Proto v dovolání označil za nesprávný názor odvolacího soudu, který uvedl, že záměr spolupráce s touto organizací a odvolávání se na zázemí u otce nemohou mít vliv na rozhodnutí o druhu a výměře trestu, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1990, sp. zn. 2 To 12/90. Obviněný zdůraznil, že je povinností soudu uložit takový trest, jaký je nejlépe schopen plnit jeho výchovnou a resocializační funkci, a proto měl odvolací soud důkladně zvážit možnosti podpory obviněného v jeho snaze o trvalé zbavení se závislosti a v souladu s ustanovením §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku mu uložit ochrannou léčbu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 67 To 166/2017, a stejně tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 16 T 5/2017, a sám rozhodl tak, že obviněnému namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce jednoho roku uloží ochrannou léčbu podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný Š. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou souladnosti obviněným vznesených námitek s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Proti výroku o trestu lze zásadně tento důvod dovolání uplatnit jen tehdy, jestliže jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotněprávního posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu je možno považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde tedy např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest v případech souběhu trestných činů, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřicházely v úvahu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí pak lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, tak nelze v dovolání namítat prostřednictvím zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu.
Dovolací argumentace obviněného směřuje výlučně proti výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Z obsahu námitek obviněného vyplývá, že považuje jemu uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, stejně jako zařazení do věznice s ostrahou, kdy je toho názoru, že soudy měly aplikovat ustanovení §56 odst. 3 trestního zákoníku a rozhodnout o jeho zařazení do mírnějšího typu věznice.
S ohledem na výše uvedené obecné konstatování je v posuzované věci zřejmé, že, pokud obviněný v dovolání vytýkal uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a dále pak zařazení do věznice s ostrahou, nelze tyto jeho námitky podřadit nejen pod jím uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu. Obviněný přitom argumentaci ohledně nesprávného druhu uloženého trestu a nesprávného rozhodnutí stran způsobu jeho výkonu založil též, byť poněkud nejasně, na skutkových námitkách spočívajících v tvrzení, že, s ohledem na jím uváděné okolnosti vztahující se k jeho osobě, měl být zařazen do mírnějšího typu věznice. Těmito námitkami však zjevně nemohl založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když ve skutečnosti nic nevytýká právnímu posouzení věci.
Dovolací soud k tomu jen na okraj připomíná, že soud prvního stupně neuložil obviněnému nijak nepřiměřeně přísný trest, když mu byl vyměřen trest odnětí svobody v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §205 odst. 2 trestního zákoníku v trvání jednoho roku, tedy v dolní polovině zákonné trestní sazby, s výkonem ve věznici s ostrahou v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Současně ani Nejvyšší soud neshledal takové důvody, pro něž by mělo být využito ustanovení §56 odst. 3 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se soudy obou nižších stupňů, pokud jde o druh a výši trestu uloženého obviněnému i druh věznice.
Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal (viz str. 4–6 jeho usnesení). Odvolací soud ve svém usnesení konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil důkazní situaci a osobní poměry obviněného, a dospěl k závěru, že nelze uvažovat o jiném druhu trestu než nepodmíněném trestu odnětí svobody, a to především s ohledem na jeho speciální recidivu. Není tedy pochyb o tom, že předchozí odsouzení nebyla pro obviněného žádným ponaučením, a proto by ani jakýkoli jiný (mírnější) trest, natož pak ochranné opatření, nenaplnili výchovný ani preventivní účel trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlas stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu