ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1126.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1126/2017-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 1/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 151/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 10 T 151/2016 , byl obviněný M.. N. uznán vinným jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím podle skutkových zjištění v tom, že „ dne 3. 9. 2016 v době kolem 8.00 hod. v B., nejméně po ul. N. S., po předchozím požití návykové látky metamfetaminu (pervitinu) řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, přičemž při kontrole hlídkou PČR OHS MŘ Brno z důvodu nervózního chování, vzlykavé nálady, nevýrazné řeči a zarudlých očí jevil známky požití návykových látek, kdy provedenou orientační zkouškou na přítomnost OPL soupravou DrugWipe 5S byl u něj ve slinách zachycen mimo jiné amfetamin/metamfetamin a následnou analýzou odebrané krve z téhož dne bylo u něj v krvi metodou plynové chromatografie zjištěno množství 342 ng/ml metamfetaminu a 66 ng/l amfetaminu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. ODSČ-75304/15-25GRU/PŘ, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2016, mimo jiné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců, tedy do 1. 1. 2018 “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 300 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 100 Kč, tedy celkem 30 000 (třicettisíc) Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 10 T 151/2016, podal v neprospěch obviněného státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, a to do výroku o uloženém trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 1/2017, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu, a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. ř. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 1/2017, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 127–128), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že v řízení nebyla řádně zjištěna a prokázána tvrzení, že měl předmětné vozidlo řídit ve stavu vylučujícím způsobilost, přičemž k prokázání této skutečnosti je třeba znaleckého posudku, v rámci něhož znalec zjištěné množství látky posoudí ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu a vlastnostem obviněného. Znalec se však k této otázce nevyjádřil, a nelze proto spolehlivě učinit závěr o jeho vině z tvrzeného přečinu.
Ve vztahu k uloženému trestu pak obviněný namítl, že soud nijak nezohlednil veškeré polehčující okolnosti, resp. tyto zcela ignoroval. Pokud k polehčujícím okolnostem vůbec nepřihlédl, podle obviněného to v konečném důsledku neznamená nic jiného, než že dospěl k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 1/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 10 T 151/2016, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 821/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolání obviněného je nepřípustné. Obviněný proti rozsudku nalézacího soudu nepodal řádný opravný prostředek, takže proti skutkovým ani právním zjištěním nalézacího soudu žádný opravný prostředek neuplatnil. Odvolání státního zástupce pak směřovalo výlučně proti výroku o trestu, a v tomto rozsahu rovněž soud druhého stupně napadené rozhodnutí prvoinstančního soudu přezkoumal, a vady, které státní zástupce tomuto výroku důvodně vytknul, sám napravil. Otázce viny, ať již z hlediska skutkového nebo hmotněprávního, soud druhého stupně žádný přezkum nerealizoval a do této části rozhodnutí soudu prvního stupně nezasahoval. K tomu je možno rovněž poukázat na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které je patrno, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř., a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné, jestliže proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout pouze rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265a odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Pokud se jedná o přípustnost mimořádného opravného prostředku obviněného, nutno dále upozornit, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat, popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 151/2016 je zřejmé, že obviněný nepodal odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 12. 12. 2016, č. j. 10 T 151/2016-71. Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, resp. proti výroku o peněžitém trestu s tím, že nenapadá současně uložený trest zákazu činnosti. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu.
Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Vady výroku o trestu vytýkané odvoláním státního zástupce totiž zjevně neměly svůj původ v jiném výroku, tedy výroku o vině. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci nebylo podáno odvolání proti výroku o vině.
Protože odvolání státního zástupce bylo v posuzované věci podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu. Obviněný tedy mohl uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že proti rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného v části vytýkající se vadnosti výroku o vině přípustné. Pokud by obviněný v předmětné trestní věci podal dovolání pouze proti tomuto výroku, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný současně ve svém mimořádném opravném prostředku brojil též proti trestu, jenž byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, a v této části dovolání přípustným bylo podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo dovolání podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, kdy má za to, že nebyly zohledněny polehčující okolnosti, resp. tyto byly zcela soudy ignorovány, přičemž však tyto nijak blíže nekonkretizuje. Svou námitkou tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci soud ukládal trest obviněnému v trestní sazbě ustanovení §337 odst. 1 tr. zákoníku, která činí až tři léta, přičemž se jednalo o trest úhrnný, neboť byl obviněný současně odsouzen i za přečin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, přičemž se jednalo o vymezení na spodní hranici stanovené trestní sazby.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu