ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1378.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1378/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání podaném T. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 7 To 201/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 49/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 T 49/2017, byl T. H. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 3. 2014 byl písemně, formou doporučeného dopisu, v němž byla mimo jiné obsažena výzva k nastoupení k trestu sp. zn. 1 T 10/2010 ze dne 13. 11. 2013, který osobně převzal, vyrozuměn ze strany Krajského soudu v Brně, že mu byl stanoven termín nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nejpozději do 10 dnů od doručení této výzvy a to v době od 8 do 16 hodin ve Věznici v Brně-Bohunicích, tj. do 27. 3. 2014 16:00 hodin, přesto bez závažného důvodu tento trest do 2. 10. 2016 nenastoupil, následně byl dodán policejním orgánem do výkonu trestu ve 20:05 hodin na základě příkazu k dodání do výkonu trestu Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 1 T 10/2010 . Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 7 To 201/2017, tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že nebyly respektovány některé ze základních zásad trestního řízení, jak je mj. předpokládá §2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy měly zcela ignorovat obhajobu obviněného a jím předložené důkazy, které svědčily o tom, že nástup do výkonu trestu „reklamoval“. Připomenul, že dopis, který obdržel, byl neúplný, obálka došla roztržená, některé strany evidentně chyběly apod. Obviněný přitom chtěl do výkonu trestu nastoupit, byl na něj připraven, přičemž není jeho vinnou, že byl ze strany soudu opětovně obesílán až se značným časovým odstupem. Obhajobou navrhované doplnění dokazování poté nebylo ze strany soudů akceptováno. Soudům tedy ve svém souhrnu vytkl především jednostranné a selektivní hodnocení důkazů a z nich dovozená skutková zjištění, která zůstala neúplná. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a sám obviněného zprostil obžaloby, eventuálně aby věc vrátil soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí a přikázal doplnění dokazování.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedl, že jsou čistě procesního charakteru a nezakládají žádný z dovolacích důvodů. Dále pak rozvedl, proč považuje tvrzení obviněného za zjevně nepravdivé. Zejména již samotný fakt, že obhájce v roce 2014 ani 2015 žádné poškození obálky neuplatňoval, svědčí o tom, že výzva k nástupu výkonu trestu byla obviněnému řádně doručena. V souladu s tímto závěrem se ostatně chovali obviněný a jeho obhájce po 17. 3. 2014, kdy mj. obhájce avizoval soudu, že obviněný podepsal příslušnou dodejku a že předloží lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. I z ostatních okolností vyplývá, že se obviněný všemi cestami pouze snažil vyhnout nástupu výkonu trestu. Státní zástupce se tedy plně ztotožnil s úvahami soudů prvního a druhého stupně, přičemž skutečnost, že obhájce obviněného žádné poškození obálky nenamítal, je vysvětlitelný toliko tím, že obálka tehdy poškozena nebyla a že výzvu k nástupu výkonu trestu obsahovala. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné resp. v mnohém totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména samotného povědomí o nástupu výkonu trestu odnětí svobody a okolností, za kterých byla výzva k nástupu doručována) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitky stran porušení jeho garantovaných práv na spravedlivý proces, avšak tyto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, zejména s přihlédnutím k tomu, že obviněný porušení daných práv spatřuje toliko v tom, že se soudy přiklonily k verzi obžaloby, nikoli obhajoby. Pro takové závěry ovšem byl dán spolehlivý důkazní podklad. Soudy prvního i druhého stupně podle Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Soud prvního stupně zcela jasně a logicky rozvedl, proč neuvěřil verzi obviněného, že o nástupu výkonu trestu nevěděl, byť byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně následně dané úvahy ještě rozvedl, když poukázal na všechny okolnosti svědčící o tom, že obhajoba a dílčí tvrzení obviněného jsou zcela nepravdivé (srov. str. 2–4 napadeného usnesení). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je poté v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud neshledal ani přítomnost tzv. opomenutých důkazů, jelikož soudy zcela jasně uvedly, proč shledaly obhajobou navrhované doplnění dokazování za nadbytečné a takto bez potenciálu jakkoli ovlivnit již zjištěný skutkový stav věci. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, když tato v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu