ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1420.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1420/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání podaném Ľ. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 109/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 76/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 T 76/2016, byl Ľ. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěném období, přinejmenším však od roku 2011 do června 2013 jako zaměstnanec obchodní společnosti FOXCONN s. r. o., IČ 25938002, se sídlem Pardubice, U Zámečku 27, PSČ 532 01, na pozici manažera výroby divize CISCO, v níž zodpovídal – mimo jiné – za realizaci zakázek při nákupu zboží, po předchozí domluvě s obžalovaným J. K. s úmyslem neoprávněně se obohatit ovlivňoval proces výběru dodavatele zboží, a to tím způsobem, že po oslovení potenciálních dodavatelů s žádostí o předložení cenových nabídek na dodávku poptávaného zboží obžalovaný J. K. jako jednatel obchodní společnosti KOV Projekt s. r. o., IČ 28811569, se sídlem Ostřešany 122, PSČ 530 02, cenovou nabídku nejprve elektronicky zaslal do e-mailové schránky a obžalovaný Ľ. S. po porovnání této nabídky s oficiálními nabídkami ostatních oslovených dodavatelů obžalovaného J. K. instruoval, jakým způsobem má být cenová nabídka obchodní společnosti KOV Projekt s. r. o. před jejím oficiálním zasláním společnosti FOXCONN s. r. o. navýšena a upravena tak, aby stále byla nabídkou nejvýhodnější, přičemž vždy po přidělení zakázky obchodní společnosti KOV Projekt s. r. o. a její realizaci obžalovaný Ľ. S. v místě svého bydliště v obci H. od obžalovaného J. K. v přesně nezjištěném počtu případů přijal předem dohodnutou finanční provizi za přidělení zakázky . Za uvedený přečin byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 celých denních sazeb po 1 000 Kč, tedy 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno rovněž o vině spoluobviněného J. K.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 109/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku a ani se jej nemohl dopustit. Rovněž nesouhlasil s hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný nepopíral, že se pracovně znal se spoluobviněným J. K., soudy však nesprávně dovodily, že tento mu měl poskytovat úplatky, přičemž nikterak nespecifikovaly, co konkrétně měl neurčitý finanční obnos zajistit a jakým způsobem mělo být zasahováno ve věci podnikatelského zájmu J. K. Nebylo ani rozvedeno, k jakému zvýhodňování mělo docházet. Soudy nadto nedefinovaly pojem úplatek , aby mohl být ztotožněn s údajnými finančními plněními J. K., které měly v přesně neznámé výši a v přesně neznámou dobu zajistit ovlivnění dosud nijak nespecifikované zakázky či jiného zájmu J. K. u tehdejšího zaměstnavatele obviněného. Samotná komunikace s dodavatelem poté nemůže být posuzována jako trestné jednání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, ani správnosti provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění by byl odůvodněn např. přítomností tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními, resp. navazující právní kvalifikací, avšak o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Průběh skutkového děje je přitom z rozhodnutí soudů zcela zřejmý, když obviněný v souvislosti s podnikáním jiného přijal úplatek, za který deformoval svoji činnost tak, že ji vykonal nikoli spravedlivě a transparentně ke všem zájemcům o zakázku, za níž zodpovídal, ale zřetelně zvýhodnil společnost spoluobviněného. Takové jednání je poté namístě posoudit jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Soudy nadto nebyly povinny definovat pojem úplatek, neboť tak činí §334 odst. 1 tr. zákoníku, plně použitelný na danou trestní věc. Není ani rozhodné, že nebyla zjištěna celková výše předaných finančních částek, resp. konkrétní počet takových případů, když z výpovědi spoluobviněného J. K. je zřejmé, že k jejich vyplacení opakovaně došlo. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména chybné vyhodnocení svědeckých výpovědí a listinných důkazů, resp. dovození, že obviněný vůbec mohl jednat takovým způsobem, aby ovlivňoval proces přidělování zakázek) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 5 až 7 usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy taktéž patřičně odůvodnily, proč nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, tudíž v daném kontextu není namístě uvažovat o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů, jakožto jednoho z možných důvodů pro zásah Nejvyššího soudu do již ustáleného skutkového stavu věci. Obviněný ostatně v tomto smyslu svoji dovolací argumentaci ani nevedl. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitky stran absentujících obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, avšak i v tomto ohledu de facto odkazoval na nesprávně vyhodnocený proces dokazování a chybně dovozená skutková zjištění. Ze skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí obou soudů přitom podle Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, jakého jednání se měl obviněný dopustit a že lze bez důvodných pochybností konstatovat, že obviněný v souvislosti s podnikáním jiného pro sebe přijal úplatek . Obviněnému lze přisvědčit, že se soudy ve svých rozhodnutích nikterak nezabývaly definicí úplatku , což ovšem samo o sobě nemůže vést ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak ostatně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, definice úplatku je zakotvena v ustanovení §334 odst. 1 tr. zákoníku ( neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok ) a z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zcela zřejmé, že právě s přihlédnutím k uvedené definici v projednávané trestní věci postupovaly.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu