ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1669.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1669/2016 -50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání podaném P. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 1 To 43/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 48 T 4/2016, byl P. O. uznán vinným jednak přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), a dále pak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1.
dne 17. 5. 2015 v době kolem 04:00 hod. si v restauraci M. B. v B., na ul. Ú., bez vědomí a souhlasu zástupců poškozeného M. B., s. r. o., se sídlem v B., Ú., vzal z uzamčeného trezoru, kam měl přístup, finanční hotovost ve výši 69.984 Kč, představující tržbu a další hotovost, kterou měl svěřenou v rámci jeho pracovního zařazení provozního předmětné restaurace a kterou měl odvést poškozenému zaměstnavateli jakožto zaměstnanec této restaurace za dny 15. 5. 2015 a 16. 5. 2015, což neučinil, a následně tyto peníze utratil pro svoji potřebu,
2.
dne 17. 5. 2015 v době kolem 11:00 hod. poté, co si sjednal za účelem pohlavního styku za částku 10.000 Kč v Night clubu A. v B., na ulici Š. jako společnici poškozenou L. M., odjel spolu s ní po vzájemné dohodě z klubu a následně se s ní přihlásil k dvoudennímu pobytu v hotelu e. H. v B., na ulici B., kde se po ubytování v hotelovém pokoji, mezonetového typu, situovaném v pátém patře, svlékli ve spodní části mezonetového pokoje donaha, poté přešli do horní části pokoje, kde se nacházela ložnice a koupelna, v ložnici na dvoulůžku následně mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, poté obžalovaný po poškozené L. M. požadoval anální styk, který odmítla, v důsledku čehož se spolu začali hádat a při hádce ji obžalovaný na posteli pravou rukou chytil za krk, a poté, co do sebe vzájemně strčili rukama a oba dva spadli na zem, kdy poškozená ležela na zádech a obžalovaný na ní obkročmo klečel tak, že kolena měl na zemi v oblasti horní části jejího trupu, v úmyslu ji usmrtit ji opět chytil pravou rukou za krk, a přitiskl ji k podlaze, pak ji pustil pravou rukou a chytil ji levou rukou za krk, kterou ji opět přitiskl k podlaze, kde se poškozená kopáním a škrábáním bránila, a protože stále křičela, stáhnul deku či polštář ležící na posteli a ten jí dal přes obličej a celou roztaženou rukou ji přes tuto deku nebo polštář držel na obličeji, druhou rukou ji držel v oblasti jejího ramene, a takto ji držel až do doby, než se přestala hýbat a dýchat, a když zjistil, co udělal, odtáhl poškozenou do koupelny k vaně, dal ji bezvládnou do vany obličejem dolů, pouštěl na ni vodu, poté ji vytáhl z vany a nechal ji ležet vedle vany, osprchoval se a opustil hotel, když bezprostřední příčinou smrti poškozené L. M. bylo udušení v podobě kombinace rdoušení (smáčknutí krku rukou) a uzávěru zevních dýchacích otvorů .
Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanáct a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
V předmětné věci podali obviněný P. O. a poškozený Mgr. L. K., odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 1 To 43/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. O. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. O. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovolání bylo podáno toliko do výroku o trestu (odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku), a proti uložení povinnosti nahradit Ing. R. H., Ph.D., nemajetkovou újmu ve výši 500.000 Kč. Předně namítl, že řízení u soudů prvního a druhého stupně vykazovalo podstatné vady, neboť rozhodnutí obou soudů jsou nejasná, obsahují nesprávná hmotněprávní posouzení a soudy se nedokázaly vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zejména potom odůvodnění napadeného usnesení označil za nepřezkoumatelné. Soudům dále vytkl, že při rozhodování o trestu nepřihlédly k polehčující okolnosti ve formě upřímné lítosti obviněného nad spáchaným činem, kterou projevil vůči pozůstalým během hlavního líčení. Stran náhrady nemajetkové újmy vůči Ing. R. H., Ph.D., připomenul některé závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a namítl, že jemu přiznaná nemajetková újma ve výši 500.000 Kč nemá oporu v kritériích předestřených Nejvyšším soudem v citovaném rozhodnutí. Zejména poté rozporoval okolnosti ohledně intenzity vztahu poškozené a jejího otce Ing. R. H., Ph.D., a jeho případnou existenční závislost na zemřelé, stejně jako poukázal na projevenou upřímnou lítost a své majetkové poměry. V tomto ohledu uzavřel, že přiznaná nemajetková újma měla v daném případě odpovídat spíše spodní polovině nastíněného rozpětí (240.000 Kč – 500.000 Kč). Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek, a aby ve věci sám rozhodl, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž vyjádřil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté předestřel podstatu dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že s odkazem na uvedený dovolací důvod nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, ani nedostatečné zohlednění polehčujících okolností stran výroku o trestu. Ohledně námitek směřujících proti výroku o náhradě škody státní zástupce podotkl, že tyto se opět nacházejí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť obviněný toliko rozporuje skutková zjištění. Krom toho, soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně, pokud obviněný rozporoval výši uloženého trestu odnětí svobody (stran namítaného chybného vyhodnocení projevené lítosti), tak Nejvyšší soud v tomto ohledu musí připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Obviněným uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn např. takovými námitkami, kterými by bylo vytýkáno, že skutek zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejednalo, anebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V každém případě se musí jednat o námitky vůči tomu, jak byl právně kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Takový druh námitek však obviněný ve svém dovolání neuplatnil a jeho námitky tak nemají žádný vztah k právní kvalifikaci skutku, kterým byl uznán vinným. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jak jej uvádí §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se poté nevztahuje na výrok o trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Krom toho, otázkou projevené lítosti nad spáchaným trestným činem ze strany obviněného se zabýval zejména soud prvního stupně, který ve svém rozhodnutí jasně a logicky předestřel, proč právě projevenou lítost s přihlédnutím k formě a situaci, kdy k ní došlo, de facto považoval za účelovou. Nejvyšší soud tedy nemohl námitkám obviněného přisvědčit.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci přitom některé uplatněné dovolací námitky obviněného směřovaly do oblasti skutkové a procesní, neboť stran uložení povinnosti nahradit Ing. R. H., Ph.D., nemajetkovou újmu ve výši 500.000 Kč obviněný v podstatě rozporoval proces provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových zjištění, přičemž současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, a jasně uvedly, proč byla Ing. R. H., Ph.D., přiznána nemajetková újma v uvedené výši. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by postup soudu prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) kolidoval s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud předestřel, že při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z principu proporcionality, přičemž se zohledňují okolnosti jak na straně poškozeného (tj. pozůstalého), mezi které patří zejména kvalita a intenzita příbuzenského vztahu, věk, materiální závislost pozůstalého na usmrcené osobě apod., tak i na straně obviněného. Na straně obviněného je přitom třeba vzít v úvahu především jeho postoj k projednávané věci, dopad události do jeho duševní sféry a míru zavinění. V tomto ohledu Nejvyšší soud v nyní projednávané věci neshledal žádný rozpor mezi závěry z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a těmi, které učinily soudy ve věci obviněného P. O.
Pokud jde o majetkové poměry obviněného, lze je zohlednit při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy v rámci moderačního práva tak, aby výše náhrady nebyla pro obviněného likvidační. Právě v této souvislosti obviněný ve svém dovolání poukázal na skutečnost, že je nemajetný. Nejvyšší soud však dále musí připomenout, že rozhodné pro posouzení adekvátnosti přiznané nemajetkové újmy jsou nejen stávající majetkové poměry obviněného, nýbrž v potaz musí být brán i věk obviněného a v návaznosti na to též předpoklady uhradit vzniklou újmu do budoucna. Pokud by nebylo možné přiznat jakoukoli částku poškozeným (pozůstalým) z pouhého důvodu, že obviněný je v současné době bez finančních prostředků, byť se jedná o mladého zdravého muže, který by se měl po výkonu uloženého trestu dle svých možností zapojit do produktivního pracovního procesu, byl by takový postup v příkrém rozporu se samotným institutem náhrady nemajetkové újmy.
Stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových zjištění ve vztahu k přiznání nemajetkové újmy Nejvyšší soud na základě přezkumu věci konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení některých důkazů a skutkových zjištění obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání P. O. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu