ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.227.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 227/2017-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání podaném E. D. , , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 13 To 308/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 204/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 2 T 204/2013, byl E. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let s dohledem. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit způsobenou škodu. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání na pozici technika vozového parku, a to na dobu v trvání dvou let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněných M. K., M. K., a M. Ž.
V předmětné věci podali E. D., M. K. a M. Ž. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 13 To 308/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal E. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný E. D. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje veškeré zákonné znaky dané skutkové podstaty vyjádřené v tzv. právní větě. Přitom podotkl, že popis skutku nemůže být libovolný a zmatečný, nýbrž musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Popis skutku, jak jej pojal soud prvního stupně, totiž nesvědčí o jakékoli trestné činnosti obviněného, přičemž zhojení této vady cestou odůvodnění nelze považovat za dostačující. Pokud tedy soudy uzavřely, že obviněný mohl na trestnou činnost přijít, kdyby svoji pracovní pozici vykonával řádně, byť daná kontrola nebyla náplní jeho práce, tak tento závěr postrádá vnitřní logiku a odporuje provedenému dokazování. Rovněž nebylo dostatečně bráno v potaz, že pokud měl někdo kontrolovat řidiče, tak to byli primárně dispečeři, nikoli obviněný. Z údajů kontrolovaných obviněným však nebylo možné podvodné jednání řidičů odhalit. Primárním problémem v daném kontextu zůstává, že ze strany soudů bylo nepochopeno, co je možné z údajů kontrolovaných obviněným vyčíst. Soudy dále podle obviněného rezignovaly na doplnění dokazování, jak jej navrhovala obhajoba. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tak obviněný namítl zejména absentující úmyslnou formu zavinění. Pokud totiž soudy dovodily, že obviněný mohl trestnou činnost ostatních pachatelů odhalit, tak tato skutečnost sama o sobě nezakládá úmysl jejich trestnou činnost zakrývat. Trestnou činnost mohli teoreticky odhalit i další zaměstnanci společnosti, kteří však stíháni nebyli. Nikdo z odsouzených přitom nepotvrdil, že by s obviněným o trestné činnosti někdy hovořil, případně že by obviněnému předával nějakou hotovost. Rovněž upozornil na rozpory ve výpovědích spoluobviněných a svědků a výpověď již zemřelého R. P. označil za nevěrohodnou. Zásadní pochybení poté obviněný spatřoval v tom, že se soudy nedokázaly dostatečně vypořádat se závěry ustanoveného znalce. Soudy rovněž opomenuly skutečnosti vyplývající z e-mailové korespondence z roku 2008, kde se již tehdy dožadoval systému TAGRA. Pokud se jedná o výši způsobené škody, tak zůstaly nezodpovězené otázky, komu skutečně škoda vznikla a v jaké konkrétní výši. Podle obviněného společnosti CEDES Logistik, s. r. o., nevznikla žádná škoda, kterou by mohla v rámci adhezního řízení úspěšně nárokovat. Dále pak, pokud by odsouzený M. K. prostřednictvím M. K. anebo již zemřelého R. P. měl předávat částku ve výši 10.000 Kč měsíčně (což ovšem nebylo prokázáno), jednalo by se celkově o částku 100.000 Kč, nikoli jak uzavřely soudy 150.000 Kč. Nadto poukázal, že v rozhodnutí absentuje hmotněprávní posouzení otázky odpovědnosti za škodu, neboť nebylo uvedeno, kterou konkrétní (pracovně) právní povinnost měl obviněný porušit a z jakých důvodů tedy za vzniklou škodu odpovídá, když kontrola tzv. STAZEK nebyla jeho náplní práce. Obviněný s ohledem na uvedené celkově shrnul, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu přecházející rozsudek, a to ve výroku o vině pod bodem 1), stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně s ohledem na §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby byl odložen výkon té části rozhodnutí, kterou bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména posouzení jeho reálných pracovních povinností, vyhodnocení otázek stran výše způsobené škody, skutečností vyplývajících z doložené e-mailové korespondence a znaleckého posudku, anebo nedostatečné reflektování rozporů ve výpovědích spoluobviněných apod.), neúplnost procesu dokazování (zamítnutí některých důkazních návrhů) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Soudy si v rámci svých úvah byly vědomy skutečnosti, že obviněný neměl v náplni práce provádění kontrolní činnosti např. reálně ujetých kilometrů. Přesto z provedeného dokazování vyplynulo, že u něj tuto činnost ostatní (zainteresovaní) zaměstnanci společnosti předpokládali. Možnostmi obviněného odhalit trestnou činnost, jež byla na úkor společnosti páchána, se poté soudy podrobně zabývaly (viz zejména hodnocení soudu prvního stupně v odůvodnění na str. 68 rozsudku). Zapojení obviněného do trestné činnosti tudíž bylo logické, neboť v opačném případě by pachatelům hrozilo snazší odhalení. Rovněž námitka stran výpočtu částky, kterou obviněný obdržel prostřednictvím M. K. anebo již zemřelého R. P. nemá své opodstatnění. Za výchozí částku bylo považováno 200.000 Kč, kdy z této měl obviněný M. Ž. obdržet nejméně 50.000 Kč a obviněný E. D. nejméně 150.000 Kč. Soudy přitom postupovaly zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo , neboť pravděpodobně se jednalo o částku ještě vyšší, což však nebylo v řízení bez pochybností prokázáno. Byť soudy nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění odkazování, nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V projednávané věci však nelze konstatovat, že se soudy navrhovaným důkazy vůbec nezabývaly, kdy soudy jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované důkazy nadbytečnými (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 36 usnesení soudu druhého stupně). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Jelikož byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, proto soudy nepochybily, když pro jejich nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Na závěrech o účasti obviněného na páchání trestné činností nic nemění ani skutečnost, že většina důkazů je de facto nepřímého charakteru, neboť v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny, tak jako tomu bylo v nyní projednávané věci.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Soudy prvního i druhého stupně tedy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá, což lze (oproti názoru obviněného) vyvodit jak ze skutkové a navazující právní věty rozsudku soudu prvního stupně, tak i následného odůvodnění rozhodnutí. Na základě dokazování bylo rovněž spolehlivě dovozeno zavinění ve formě přímého úmyslu, neboť všichni obvinění věděli, že porušují zájmy chráněné trestním zákoníkem a svým podvodným jednáním chtěli neoprávněně získat finanční prostředky, které jim nenáležely. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání E. D. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu