ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.244.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 244/2017-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání podaném L. Č. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 To 401/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 79/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 89 T 79/2016, byl L. Č. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v B.na B., v době nejméně od roku 2010 až do Velikonoc v roce 2015, kdy z výše uvedeného místa trvalého bydliště opětovně utekla ke svým příbuzným, fyzicky, psychicky a sexuálně týral svou manželku P. Č., tím způsobem, že ji s téměř denní četností fyzicky napadal údery pěstí do různých částí těla, mnohdy i ve spánku, mačkal jí spodní čelist, a toto činil kvůli různým maličkostem, dále ji v srpnu roku 2012 napadl tak, že ji do různých částí těla kopal, čímž jí způsobil poškození páteře v oblasti kostrče, následkem čehož poškozená dne 3. 9. 2012 vyhledala lékařské ošetření v nemocnici, kde byl zjištěn posun těl obratlů na přechodu kosti křížové a kostrče, dne 25. 1. 2013 ji uhodil pěstí do ramene tak, že se uhodila o skříň, čímž si způsobila tržné poranění hlavy, což si vyžádalo lékařské ošetření stehy na chirurgickém oddělení, v obou případech však jel s poškozenou na ošetření, následkem čehož poškozená neuvedla, jak k oběma zraněním došlo, dále jí s denní četností nadával slovy „kurvo, nymfomanko“, říkal jí, že má „piču velkou jako kráva“, „že v ní plave“, plival na ni, přesvědčoval a nutil ji k sexuálním aktivitám, které jí byly nepříjemné, všude ji doprovázel a kontroloval ji např. i na WC, hlídal jí, zakazoval jí stýkat se s rodinou, nutil ji jíst a pít, i když nechtěla, budil ji v noci, když chtěla spát, a chtěl, aby s ním byla vzhůru, a toto jednání poškozená pociťovala jako příkoří zejména psychického rázu, které si vyžádalo její opakované psychiatrické léčení . Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 To 401/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně namítl, že soudy nerespektovaly pravidla spravedlivého procesu, porušily jeho právo na obhajobu, na účinné opravné prostředky a na nestranné posuzování věci. Provedené důkazy hodnotily jednostranně a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, jež by mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních okolností. V daném kontextu rozvedl, že soudy přistupovaly k jednotlivým svědeckým výpovědím zcela jednostranně a hodnotily je vždy v neprospěch obviněného. Nadto se nedokázaly vypořádat s rozpory, které v daných výpovědích zůstávaly přítomny. Rovněž nadnesl domněnku, zda v trestním řízení nehrála roli jeho romská příslušnost. K jednotlivým svědkům uvedl, že ti, kteří se vyjadřovali ke společnému soužití s poškozenou, o něm nemohli mít povědomí, resp. spíše vypovídali pod vlivem poškozené. Některé klíčové výpovědi, např. D. Č. či S. B., soudy dostatečně nereflektovaly. Od poškozené P. Č. se poté jednalo o účelovou výpověď s cílem obviněnému uškodit, zejména pak s motivací snazšího prodeje nemovitosti, kterou obývali. Skutkový stav přitom nebyl dostatečně prokázán, a to i vinou zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. V případě dvou odlišných verzí poté mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo . Orgánům činným v trestním řízení dále vytkl, že trestní oznámení na P. Č. nikterak neprošetřily a považovaly jej za součást obhajoby obviněného. Byť ze znaleckého posudku PhDr. Ivany Holešovské vyplývá, že u poškozené se projevují známky týrání, tak již není zcela zřejmé, zda ji nemohl týrat někdo jiný než obviněný. Pokud měly soudy k dispozici znalecký posudek PhDr. Blanky Špíškové, MUDr. Růženy Hajnové a MUDr. Zuzany Švehlákové, z něhož mj. vyplývá, že u obviněného fyziologicky dochází k sexuálním dysfunkcím, vázne schopnost erekce apod., tak tyto a další zdravotní problémy obviněného nebyly dostatečně brány v potaz. Není možné, aby obviněný dlouhodobě sexuálně poškozenou týral, když něčeho takového by ani nebyl fyzicky schopen a takové počínání by pro něj samotného bylo velmi bolestivé, přičemž nebylo zjištěno, že by snad trpěl masochistickými sklony. I v tomto ohledu obviněný poukazoval na důkazy svědčící v jeho prospěch, které soudy opomíjely. Dále upozornil na rozdílné posuzování situace stran jeho soužití s poškozenou, kdy v tomto odkázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 70 Co 222/2015-67. Za v právním státě zcela nepřijatelný poté označil názor soudu druhého stupně, podle něhož „ je výsadním právem soudu prvého stupně provedené důkazy hodnotit a odvolacímu soudu nepřísluší z podnětu podaného odvolání měnit skutkové, resp. právní závěry jen proto, že by hodnotil důkazy jinak “, neboť tímto přístupem byla obviněnému odňata jakákoli možnost nápravy špatného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, což je ve svém důsledku zcela v rozporu s podstatou opravných prostředků, tudíž i s právem na spravedlivý proces. Dále pak obviněný namítl, že jemu uložený trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku je zcela nepřiměřený a neadekvátní, zejména s ohledem na skutečnost, že dosud nebyl trestán. Přestože obviněný uvedl, že si je vědom podstaty přezkumu, který provádí Nejvyšší soud a jeho možností k zásahu do skutkových zjištění, tak podle jeho přesvědčení věc trpí takovými skutkovými a procesními vadami, že by se jimi přesto měl zabývat. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož je obviněný přesvědčen, že se trestné činnosti nedopustil, tak dále navrhl, aby bylo ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. K takto koncipovanému dovolání obviněný přiložil kopie lékařských zpráv a dalších dokumentů vztahujících se k předmětné trestní věci.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že obviněný výhradně rozporuje učiněná skutková zjištění, což ovšem nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který směřuje k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Obviněný přitom neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by zjištěný skutek nenaplňoval zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle státního zástupce rozhodnutí netrpí tzv. opomenutými důkazy, ani nekoliduje se zásadami spravedlivého procesu, přičemž skutkový stav byl náležitě zjištěn a taktéž odůvodněn. Nadto podotkl, že ani namítaný zdravotní stav obviněného nikterak nevylučuje jeho pachatelství na přisuzované trestné činnosti. Za bezpředmětné označil rovněž námitky stran usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 70 Co 222/2015-67, neboť v dané věci byla řešena odlišná otázka se zcela jiným rozměrem dokazování. Neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů poté bylo náležitě odůvodněno. Samotný fakt, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, ještě bez dalšího neznamená, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou namítanými vadami skutečně zatížena. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výhradu nepřiměřenosti uloženého trestu. Za mylné státní zástupce označil taktéž námitky ohledně porušení práva na účinné opravné prostředky, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání napadené rozhodnutí prvoinstančního soudu přezkoumal a náležitě se k němu vyjádřil. Právní kvalifikaci jednání obviněného státní zástupce shledal jako přiléhavou. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na výše uvedené vyjádření státního zástupce obviněný setrval na argumentaci předestřené v podaném dovolání. Zejména tedy namítl, že v rámci trestního řízení došlo k závažným zásahům do jeho práv a k porušení zásad trestního procesu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Skutková zjištění poté podle obviněného vykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy. Pokud jej přitom soudy uznaly vinným toliko na základě výpovědi poškozené, která je však osobou nevěrohodnou, byla porušena zásada in dubio pro reo. Nevěrohodnost poškozené má být dále prokazována nahrávkou mezi poškozenou a její dcerou D. Č. na CD, které obviněný k podané replice přiložil. Rovněž opětovně poukázal na svůj zdravotní stav, čímž má být tedy prokazováno, že by nebyl schopen takových sexuálních aktivit, které jsou mu kladeny za vinu, resp. které měly svůj podíl na výsledném uznáni viny zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku PhDr. Blanky Špíškové, MUDr. Růženy Hajnové a MUDr. Zuzany Švehlákové přitom soudy dostatečně nereflektovaly. Dále podotkl, že rozhodování soudů nemůže vykazovat prvky libovůle spočívající zejména v tom, že se dostatečně nevypořádají s provedenými důkazy, případně že důkazní návrhy budou odmítnuty. S poukazem na výše uvedené shrnul, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém zcela totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Kromě toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a jejich věrohodnosti, zdravotního stavu obviněného, případně zjištění, zda poškozenou nemohla týrat jiná osoba nežli obviněný apod.), neúplnost procesu dokazování (zamítnutí některých důkazních návrhů) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Byť soudy nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění odkazování, nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V projednávané věci však nelze konstatovat, že se soudy navrhovaným důkazy vůbec nezabývaly, neboť jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované důkazy nadbytečnými, což se týká i lékařských zpráv stran zdravotního stavu obviněného a jeho možností k sexuální aktivitě (viz zejména str. 8 a str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Jelikož byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Soudy v rámci svých úvah nepřehlédly ani závěry vyplývající z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 70 Co 222/2015-67, kdy neshledaly, že by poznatky zde vyslovené měly jakýkoli vliv na trestní odpovědnost obviněného za jemu přisuzované jednání vůči poškozené P. Č., neboť civilní soud nikterak neposuzoval vyvození případné trestní odpovědnosti a neprováděl dokazování v takovém rozsahu jako soudy prvního a druhého stupně v předmětné trestní věci. Nejvyšší soud těmto závěrům přitom mohl přisvědčit. Pokud jde dále o námitky stran trestního oznámení podaného na P. Č., které podle obviněného orgány činné v trestním řízení neprošetřily, nejedná se o věc, která by byla předmětem projednávaného dovolání obviněného.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně vyjádření soudu druhého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „ je výsadním právem soudu prvého stupně provedené důkazy hodnotit a odvolacímu soudu nepřísluší z podnětu podaného odvolání měnit skutkové, resp. právní závěry jen proto, že by hodnotil důkazy jinak “, v čemž obviněný spatřoval popření samotné podstaty opravných prostředků. Nejvyšší soud si je vědom, že takto formulované vyjádření lze interpretovat vícero způsoby, zároveň však nepředpokládá, že by snad zainteresovaní soudci opomíjeli možnosti, případně povinnosti stanovené trestním řádem. Podle Nejvyššího soudu se toliko jedná o ne zcela vhodně formulované ustanovení, podle kterého se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění nalézacího soudu pouze tehdy, pokud v rámci odvolacího řízení znovu provede některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, anebo provede důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly.
Nejvyšší soud taktéž nemohl přisvědčit námitce obviněného, že mu byl uložen zcela nepřiměřený a neadekvátní trest. Předně, k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani jeden z těchto dovolacích důvodů obviněný neuplatnil. Dále pak, první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále musí zdůraznit, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Uložení konkrétního trestu v nyní projednávané věci bylo taktéž řádně odůvodněno (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně, případně str. 4 napadeného usnesení soudu druhého stupně).
Zejména soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil, jasně a logicky vyložil, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěl a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu