ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.326.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 326/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání podaném V. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 344/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 15/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 T 15/2015, byl V. J. (dále jen obviněný) uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) (pod bodem I. výroku o vině) a dále přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (pod bodem II. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
V předmětné věci podala příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 344/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil odvoláním napadený rozsudek ve výrocích o vině pod bodem I. a výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (pod bodem I/1, 2 výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a za skutek popsaný pod bodem II výroku o vině napadeného rozsudku, který zůstal nedotčen, byl obviněný V. J. odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §37a tr. zák. byl současně zrušen celý výrok z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2011, č. j. 1 T 65/2010-542.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nejprve podotkl, že podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. je trestní stíhání dále nepřípustné proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o tom, že skutek je mj. jiným správním deliktem. Rovněž odkázal na čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podotknul, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání, jež v době spáchání nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Dále upozornil na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 201/2014 (správně 4 Afs 210/2014), kde Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a podle §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu a je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . S ohledem na toto rozhodnutí, stejně jako na okolnosti, že obviněnému bylo předepsáno daňové penále, má tento za to, že již předepsáním penále došlo k uložení trestu, přičemž právní předpisy neumožňují, aby byl obviněný postihnut dvakrát za shodné právní jednání. Podle obviněného byl tedy soudem druhého stupně uložen trest v rozporu se zákonem.
Stran druhého uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve připomenul, že podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Dále uvedl, že soud druhého stupně pochybil, když obviněnému uložil společný trest podle §37a tr. zák. Poukázal, že jednání pod bodem I/1 a pod bodem I/2 výroku o vině sice splňují podstatné rysy pokračujícího trestného činu, avšak liší se ve způsobu provedení. Nemohlo se tedy jednat o pokračování v trestném činu. Nadto uvedl, že jednání z let 2005–2007 nemělo být, s ohledem na amnestii prezidenta republiky vyhlášenou dne 1. 1. 2013, vůbec postiženo a soud pochybil, když zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2011, č. j. 1 T 65/2010-542.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 344/2015, ve všech jeho výrocích, jakož i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-sever, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, alternativně aby Nejvyšší soud postupem podle §265m tr. ř. sám rozsudkem zastavil trestní řízení.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že uplatněné dovolací námitky tomuto důvodu obsahově odpovídají, ale jsou nedůvodné. Připomenul, že obviněným tvrzený postih v daňovém řízení se týká pouze neplnění daňových povinností v letech 2005–2006. Námitky by se tedy nemohly týkat dílčích útoků spočívajících ve zkrácení daní za zdaňovací období roku 2007. Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, jehož závěry byly ovlivněny zejména rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ve věci Lucky Dev proti Švédsku , č. 7356/2010, ze dne 27. 11. 2014, není podle státního zástupce přiléhavé pro nyní projednávanou věc, a to mimo jiné s odůvodněním, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí neřešil výhradně otázku, zda vyměření penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., představuje překážku rei iudicatae z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání a uplatnit trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (resp. §148 tr. zák.). Nejvyšší správní soud k tomuto výslovně uvedl, že si je existence této problematiky vědom, avšak nepřísluší mu ji řešit. Závěry ESLP (nyní konkrétně ve věci Lucky Dev proti Švédsku ) přitom nelze uplatňovat automaticky a bez přihlédnutí ke specifikům české právní úpravy, když úprava daňových sankcí užívaných v zahraničí může být konstruována odlišně. Samotná povaha uložené sankce poté není bez dalšího jediným kritériem pro posouzení, zda předcházející uložení sankce za správní delikt brání postihu pachatele v trestním řízení. K posouzení otázky ne bis in idem stran daňového penále (§37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, resp. §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) a případné trestní odpovědnosti za trestný čin (§240 tr. zákoníku, resp. §148 tr. zák.) státní zástupce rozvedl tři kritéria dovozované mj. judikaturou ESLP, a to trestní povahu obou sankcí, totožnost skutku (podmínka idem ) a dvojí řízení (podmínka bis ). Rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, jehož závěry stran výkladu pojmu „trestní obvinění“ jsou odlišné od těch, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud přitom ke svým závěrům dospěl po detailní analýze tzv. Engel kritérií. K tomuto shrnul, že daňové penále není sankcí za přestupek nebo daňový delikt ve smyslu Engel kritérií, nýbrž obligatorní sankcí vznikající přímo ze zákona a jde tedy o následek za nesplnění povinnosti tvrzení, který stíhá daňový subjekt a který má povahu deliktu platebního. Poté podrobně popsal hlavní rozdíly mezi daňovým penále (§37b zákona č. 337/1992 Sb., §251 zákona č. 280/2009 Sb.) a trestní odpovědností za trestný čin podle §240 tr. zákoníku. Dále podotkl, že i kdyby Nejvyšší soud přisvědčil tezi stran trestní povahy daňového penále, nebylo by naplněno další kritérium pro uplatnění zásady ne bis in idem , a to kritérium totožnosti skutku. Mj. uvedl, že různá podstata skutků vymezených ve správním řízení a v řízení trestním vyplývá již z rozdílnosti formálních předpokladů pro vyměření penále a pro vyvození odpovědnosti v trestním řízení. Okolnosti skutků vymezených v trestním a daňovém řízení přitom nejsou ani částečně shodné a nelze je považovat za skutky totožné. Rovněž ESLP připustil, že vyměření daňového penále není překážkou pro trestní postih stran machinace s účetními doklady. Státní zástupce podotkl, že trestní postih za daňový a „účetní“ delikt (kterého se de facto obviněný dopustil) od sebe nelze odtrhnout a mechanické uplatnění závěrů rozhodnutí ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku na případy, kdy pachatel trestného činu podle §240 tr. zákoníku zavádí do účetnictví fingované doklady nebo naopak pravé doklady odstraňuje, by ve výsledku vedlo ke zvýhodnění pachatelů tohoto typu kriminality, což ESLP zajisté nezamýšlel. S ohledem na specifika řízení před správcem daně rovněž nelze konstatovat, že by pachatel byl nadměrně zatěžován povinností strpět tytéž procedury typické pro trestní řízení dvakrát, tedy nejprve v daňovém a následně v trestním řízení.
K námitkám obviněného, jež byly uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., následně státní zástupce uvedl, že pokud obviněný namítá toliko absenci podmínky stejného nebo podobného způsobu provedení útoků pod body I/1 a I/2 výroku o vině, tak rozdíl mezi těmito není natolik výrazný, aby nemohlo jít přinejmenším o podobný způsob páchání, když ve všech případech šlo o to, že obviněný zkresloval rozsah provedených zdanitelných plnění. Podmínky stanovené v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. tedy byly splněny. Obstát poté nemůže ani námitka stran amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, jelikož ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu je spojeno s rozhodováním o vině pachatele celým posuzovaným pokračujícím trestným činem, a proto lze společný trest uložit i v případě, když ohledně dřívějšího odsouzení, které se týká některých dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou sice z hlediska formálně deklarovaných dovolacích důvodů uplatněny relevantně, avšak jsou nedůvodné. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, tedy vyjma otázek dotýkajících se problematiky konfliktu daňového a trestního práva s ohledem na související zásadu ne bis in idem .
Pokud jde o námitky obviněného stran chybně vyhodnoceného pokračování v trestném činu (podmínky stejného nebo podobného způsobu provedení útoků pod body I/1 a I/2 výroku o vině), resp. účinků amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, tak Nejvyšší soud mohl přisvědčit argumentaci soudu druhého stupně, jak byla předestřena zejména na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu lze přisvědčit taktéž názoru státního zástupce, jak jej rozvedl ve svém vyjádření k dovolání obviněného, že rozdíl mezi jednáním popsaným pod body I/1 a I/2 není natolik výrazný, aby nemohlo jít přinejmenším o podobný způsob páchání vedený jednotným záměrem, neboť ve všech případech obviněný zkresloval rozsah provedených zdanitelných plnění. Podmínky stanovené v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. tedy byly splněny. Dále pak, ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. je spojeno s rozhodováním o vině pachatele celým posuzovaným pokračujícím trestným činem. Z toho důvodu lze společný trest uložit i v případě, jestliže ohledně dřívějšího odsouzení, které se týká některých dílčích útoků daného pokračujícího trestného činu, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Touto fikcí totiž nezaniká samotná skutečnost, že se pachatel dopustil určitého trestného činu (dílčího útoku pokračujícího trestného činu), tudíž postupem podle §37a tr. zák. je třeba vyslovit jeho vinu celým posuzovaným pokračujícím trestným činem a uložit mu společný trest i za dílčí útoky, ohledně jejichž dřívějšího postihu platí právě fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Postupu, jenž zvolil soud druhého stupně, tudíž nebránila skutečnost, že na trest původně uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 1 T 65/2010, dopadalo rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 1. 1. 2013.
Nyní k obviněným namítanému dvojímu postihu za shodné právní jednání a k namítané nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný v daném kontextu zejména odkazoval na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, kde Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a podle §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu a je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , přičemž tímto rozhodnutím se Nejvyšší správní soud poněkud odchýlil od své předchozí judikaturní praxe, zejména pod vlivem aktuální judikatury ESLP (mj. rozhodnutí ve věci Lucky Dev proti Švédsku ).
Otázka přípustnosti trestního postihu, pokud již byla danému subjektu uložena jiná sankce (zde daňové penále), poté byla řešena na úrovni velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016). V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval nejen okolnostmi vyplývajícími z rozhodnutí ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku , nýbrž zvažoval jisté odlišnosti nastíněné v novějším rozhodnutí ESLP ve věci A a B proti Norsku , č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016. Nejvyšší soud poté s přihlédnutím k relevantní judikatuře ESLP, své dřívější rozhodovací praxi a tzv. Engel kritériím dospěl k následujícím závěrům (přičemž v podrobnostech lze na dané rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu plně odkázat).
Daňové penále (§251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, a proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Souběžné či postupné vedení daňového řízení a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, ovšem nevytváří překážku ne bis in idem , je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová, která by dotčené osobě poskytovala ochranu před nejistotou a prodlužováním řízení (srov. již zmiňovaný rozsudek ESLP ve věci A a B proti Norsku ).
Přestože tedy uložení daňového penále a následné sankce v trestním řízení automaticky neznamená porušení zásady ne bis in idem , tak v rámci individualizace stanovení trestní sankce by měla být v úvahu brána sankce ukládaná v daňovém řízení a její úhrada. Soudy by proto měly při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně, stejně jako v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna.
Byť argumentace soudu druhého stupně stran odůvodnění výroku o trestu nebyla zaměřena výlučně tímto směrem, Nejvyšší soud v tomto neshledal takové pochybení, které by narušovalo spravedlivost řízení a rozhodnutí jako celku. Stejně tak nelze opomenout, že soud postupoval podle obvyklé a ustálené praxe a nelze mu přičítat, že dostatečně nereflektoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému došlo až posléze.
Zároveň však nelze vyslovit, že by se jednotlivými aspekty dřívějšího daňového řízení soud druhého stupně vůbec nezabýval. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud při svých úvahách o výměře trestu (vyjma dalších okolností, které jsou obecně při ukládání trestu brány v potaz) přihlížel k době, která uplynula od ukončení trestné činnosti uvedené právě pod bodem I výroku o vině, a stejně tak upustil od uložení potenciálního peněžitého trestu, neboť upřednostněno bylo splácení daňového dluhu. Nejvyšší soud rovněž neshledal rozpor v časové souvislosti mezi daňovým a trestním řízením, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že trestní řízení na daňové řízení de facto navazovalo. Obviněný si nadto musel být s ohledem na svoji dřívější trestní minulost a postihy ze strany daňových úřadů vědom, jaké sankce mu za jeho protiprávní jednání hrozí a pokračující trestnou činností se jim sám vystavoval.
Lze tedy uzavřít, že dovolací námitky obviněného byly z hlediska formálně deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. uplatněny právně relevantně, avšak nebyly shledány důvodnými.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu