ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.407.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 407/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2017 o dovolání podaném P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 50 To 317/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 176/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 10 T 176/2013, byli obvinění P. K. a J. K., uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1) výroku o vině], čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že v P., dne 16. 8. 2013 v přesně nezjištěných odpoledních hodinách, nejdříve kolem 14:00 hodiny, v Z. ulici, před budovou č. ..., v prostoru konečné zastávky MHD, přistoupili společně k poškozenému M. D., požadovali po něm vydání finanční hotovosti a poté, co poškozený odpověděl, že žádné peníze nemá, tak jej obžalovaný K. objal rukama zezadu přes obě ruce, čímž poškozenému znemožnil pohyb a následně obžalovaný K. poškozenému prohledal kapsy jeansové bundy, načež mu z náprsní kapsy odcizil finanční hotovost ve výši 100 Kč a společně s obžalovaným K. odešli z místa neznámým směrem, ke zranění poškozeného nedošlo . Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný P. K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodováno o vině J. K. pro jednání uvedená pod body 2) – 4) výroku o vině, za která mu byl uložen trest, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obvinění P. K. a J. K., jakož i příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 50 To 317/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména namítal, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, přičemž vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok. Soudům vytkl, že nedostály své povinnosti řádně zkoumat hodnověrnost svědků, ačkoli se jednalo o tvrzení proti tvrzení, někteří svědci nebyly na věci nezaujatí a v jejich výpovědích byly mnohé rozpory. Za zavádějící rovněž označil závěry vyplývající ze zpracovaného znaleckého posudku PhDr. Jiřího Jelena. Soudy prvního i druhého stupně poté měly rezignovat na kritické hodnocení daných výpovědí a bez podpůrných důkazů se přiklonit k verzi předestřené poškozeným. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu tudíž obviněný namítl, že došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Vůči Nejvyššímu soudu následně apeloval, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu, tedy že i Nejvyšší soud je povinen posuzovat, zda nebyla v předchozích stadiích řízení porušena základní práva obviněného. Nadto obviněný vyzval předsedu senátu soudu prvního stupně, aby ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení ve výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a aby věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 7. 2. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, případně závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli (především svědecké výpovědi, které měly potvrzovat verzi obviněného, že v předmětnou dobu nemohl být na místě činu) a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Soudy prvního i druhého stupně tedy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud se jedná o návrh obviněného stran odložení výkonu napadeného rozhodnutí, tak předseda senátu soudu prvního stupně k takovému kroku ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. nepřistoupil, tudíž o daném návrhu obviněného Nejvyšší soud ani nerozhodoval.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu