ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.463.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 463/2017-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 6. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. F. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 19/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015 ve výrocích, kterými byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze výrok o uložených trestech z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010 ohledně obviněného Ing. F. Š., a ve výroku, jímž bylo při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto o trestech a způsobu jejich výkonu ohledně tohoto obviněného, jakož i výroku, jímž podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného do výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010, byl obviněný Ing. F. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body I., II., III., IV.) a organizátorstvím na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) k §148 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákona (bod B). Současně byli tímto rozsudkem uznáni vinnými i obvinění J. Š., J. Ch. a E. B. Obviněný J. Š. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obvinění J. Ch. a E. B. byli uznáni vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Obviněný Ing. F. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/201, za tento zločin odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let. Zároveň byly uloženy tresty spoluobviněným.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali obvinění Ing. F. Š., J. Š., E. B. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání. Odvolání obviněného Ing. F. Š. směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch všech obviněných a směřovalo do výroku o uložených trestech. Na základě podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 To 39/2015, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o uložených trestech u obviněného Ing. F. Š. a J. Š. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Ing. F. Š. odsuzuje podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let a zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byly ohledně tohoto obviněného zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 3 T 54/2013, z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 T 17/2013, a z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 2 T 20/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchní soud v Praze dále podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a obviněné E. B. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 To 39/2015, podal nejvyšší státní zástupce dne 26. 2. 2016 dovolání směřující do té části rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze a bylo v daném rozsahu podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto. Dovolání bylo podáno v neprospěch obviněných Ing. F. Š. a J. Š. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s argumentací, že byl obviněným uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byli obvinění uznáni vinnými.
O podaném dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 To 39/2015, ve výrocích, kterými byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze výrok o uložených trestech z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010, ohledně obviněných Ing. F. Š. a J. Š., a ve výroku, jímž bylo při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto o trestech a způsobu jejich výkonu ohledně těchto obviněných, jakož i výroku, jímž podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch těchto obviněných do výroku o trestu, když současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Praze o podaných odvoláních obviněných Ing. F. Š. a J. Š. a státního zástupce rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. F. Š. v celém výroku o uloženém trestu u tohoto obviněného. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. Odvolání státní zástupkyně a obviněného J. Š. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015, podal nejvyšší státní zástupce dne 27. 2. 2017 dovolání v neprospěch obviněného Ing. F. Š., směřující do té části, kterou byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně obviněného Ing. F. Š. a bylo v daném rozsahu podle §259 odst. 3 tr. ř. ohledně tohoto obviněného znovu rozhodnuto, a do výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státní zástupkyně. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s argumentací, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání nejprve zrekapituloval dosavadní řízení. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně výslovně uvedl, že soud prvního stupně ve svém rozsudku podle §125 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a jakými právními úvahami se řídil. Přesto se soud druhého stupně neztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně ohledně výroku o uloženém trestu u obviněného Ing. F. Š., když opakovaně uvedl, že délka trestního řízení by měla mít zásadní vliv na výměru uloženého trestu za situace, kdy se obviněný na jeho délce nijak výrazně nepodílel. Současně odkazuje i na výši způsobené škody, kterou považuje za hraniční. Na základě těchto skutečností soud druhého stupně dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, když i odkazuje na rodinné a osobní poměry obviněného.
Nejvyšší státní zástupce vyslovuje nesouhlas s názorem soudu druhého stupně ohledně aplikace moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Předkládá výčet podmínek, které musí být v případě použití tohoto ustanovení splněny a zdůrazňuje, že je vždy nutno respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení. V dané souvislosti podotýká, že se při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže jednat o souhrn polehčujících okolností, ale o takové okolnosti, které se běžně u konkrétního trestného činu nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu. Pokud se týče argumentace soudu druhého stupně stran okolnosti, které vedly k použití §58 odst. 1 tr. zákoníku předkládá dovolatel následující námitky. V dané věci soud druhého stupně použití tohoto ustanovení odůvodnil délkou řízení, výši daňového uniku a věkem obviněného a jeho péči o matku.
Dovolatel připouští, že si je vědom skutečnosti, že nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou nežádoucím jevem, když porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je zásahem do principu zaručujícího právo na spravedlivý proces. Uvádí ovšem, že na délku řízení měla významně vliv skutková náročnost věci a od ní se odvíjející objektivní faktory spojené s provedením úkonů nezbytných k objektivnímu posouzení trestní odpovědnosti všech obviněných. Konstatuje, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutková náročnost věci byla způsobená pácháním trestné činnosti obviněným „zvlášť sofistikovaným způsobem“, což se odrazilo ve složitém a časově náročném dokazování. Podle dovolatele je vždy nutno zvažovat, zda právě takový způsob páchání trestné činnosti, který ve svých důsledcích vede k časové náročnosti objasnění věci, by měl být považován za mimořádnou okolnost případu, odůvodňující užití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná situace by podle dovolatele nastala v případě, pokud by na straně orgánů činných v trestním řízení byly zjištěny neodůvodněné průtahy, což však v dané věci nebylo prokázáno.
Dovolatel dále namítá, že v případě obviněného Ing. F. Š., vzniklou škodu nelze považovat za hraniční. Ostatně pak ani sama skutečnost, že by se jednalo o částku hraniční, nemůže vést k závěru o mimořádných okolnostech případu. Rovněž závěry soudu druhého stupně ohledně rodinných a osobních poměrů obviněného nelze považovat za správné, neboť z předložené lékařské zprávy nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící o nutnosti trvalé péče ze strany obviněného o jeho matku. Navíc z provedených důkazů vyplynulo, že matka obviněného žije u jeho dcery, respektive bývalé manželky, kam za ní pouze obviněný dochází. Z uvedeného je tedy nepochybné, že péči o matku jsou schopni zajistit i jiní příbuzní, konkrétně jeho dcera a její rodina. Argumentace soudu, že se zdravotní stav matky obviněného zhorší, pokud by obviněný nastoupil výkon trestu odnětí svobody, lze považovat za nepřípadný. Nelze pominout, že obviněný páchal trestnou činnost, ačkoliv si musel být vědom toho, že pro rodiče musí být zjištění, že jejich dítě páchá trestnou činnost vysoce emotivní. Ani věk obviněného neodůvodňuje použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tento nedosáhl ještě důchodového věku a samotný věk z výjimkou osob mladistvých není důvodem pro zohlednění při ukládání trestu.
Dále poukazuje na výčet okolností, které v daném případě soud prvního stupně hodnotil jako okolnosti přitěžující ve smyslu §42 písm. a), b), m), o), p) tr. zákoníku. Současně je poukazováno na skutečnost, že soudem druhého stupně byl obviněný, který zaujímal při páchání trestné činnosti stěžejní roli, oproti ostatním obviněným, nepřiměřeně při ukládání trestu zvýhodněn.
Podle dovolatele soud prvního stupně zcela odpovídajícím způsobem vyhodnotil přitěžující okolnosti na straně obviněného a současně délku trestního řízení a uložil mu trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Lze tedy mít za to, že soud druhého stupně pochybil, jestliže nesprávně dovodil existenci mimořádných okolností na straně obviněného a uložil mu trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
Závěrem proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, v té jeho části, kterou byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o uloženém trestu obviněnému Ing. F. Š. a bylo v daném rozsahu podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto a ve výroku, jímž bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. podané odvolání státní zástupkyně, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný Ing. F. Š. využil možnosti se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřit. Uvedl, že podle jeho názoru soud druhého stupně po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem projednal věc velmi důkladně a velice pečlivě zvážil veškeré okolnosti a ve věci rozhodl spravedlivě. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a pokud by pro odmítnutí neshledal důvody, aby jej zamítl jako nedůvodné. Zdůraznil i skutečnost, že ve věci se jedná již o třetí rozsudek soudu prvního stupně, když předchozí dva musely být soudem druhého stupně zrušeny, takže délku soudního projednávání věci nelze přičítat k jeho tíži. Obviněný namítá, že je absolutně nepřípustné jeho odsouzení za období, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody za dopravní nehodu a že by ke skutečnosti, že byl ve výkonu trestu, mělo být přihlédnuto při úvaze o trestu. Podle jeho názoru je třeba brát v úvahu, že od doby spáchání trestné činnosti uplynulo 14 let. Dovolateli rovněž vytýká, že opomenul zohlednit fakt, že v rámci předmětné věci již strávil více než 1,5 roku ve vazbě a celých 14 let od spáchání posledního skutku žije bezúhonným životem. Poukazuje i na skutečnost, že nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání mělo vliv na jeho osobnostní sféru, když se mu rozpadlo manželství, musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně, musí pečovat o svojí 90 letou maminku, kterou jeho trestní stíhání devastuje. Nemůže ani souhlasit se soudem prvního stupně, že mu přitěžuje recidiva, když byl odsouzen pouze 1x a to za dopravní nehodu v roce 1996, při které řídil opilý, když poukazuje na okolnosti této dopravní nehody, přičemž odkazuje na judikát 6/75 týkající se hodnocení recidivy. Zároveň odkazuje na své odvolání ze dne 18. 10. 2016 a veškerá jeho doplněná podání. Závěrem obviněný udělil Nejvyššímu soudu souhlas s projednáním dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu.
Z argumentace uplatněné v podaném dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupce spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že obviněnému byly tresty uloženy za použití §58 tr. zákoníku, tedy mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinnými, ačkoliv pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny zákonem předpokládané podmínky.
Takto formulované dovolací námitky jsou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1479/2015), jak již i bylo naznačeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, týkajícího se totožného obviněného. Jak je patrno z podaného dovolání nejvyššího státního zástupce naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nelze souhlasit s aplikací ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu obviněnému s odůvodněním, že užití tohoto ustanovení podle soudu druhého stupně odůvodňovala délka trestního řízení a dále výše daňového úniku a osobní a rodinné poměry obviněného.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za žádoucí zdůraznit, že v předmětné věci již bylo jednou rozhodováno o podaném dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 To 39/2015, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláním obviněného a dalších obviněných a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a spoluobviněného J. Š. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když soud druhého stupně aplikoval ohledně těchto obviněných ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž podle nejvyššího státního zástupce došlo k naplnění zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce shledal důvodné a rozhodnutím ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně ohledně těchto obviněných a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rozvedl, za jakých předpokladů, lze použit ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a proto nyní Nejvyšší soud na toto rozhodnutí odkazuje.
Jak je patrno z písemného odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), když konstatoval, že i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz str. 7–8 rozsudku soudu druhého stupně). Podle soudu druhého stupně ovšem v případě obviněného Ing. F. Š. jsou splněny podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž výslovně uvedl, že aplikaci tohoto ustanovení odůvodňují okolnosti případu a osoba obviněného. Soud druhého stupně tedy na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí, jenž bylo zrušeno shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňují i poměry pachatele.
Ohledně okolností případu je třeba zdůraznit, že tyto soud druhého stupně spatřuje, stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, v délce trestního řízení a výši získaného majetkového prospěchu. V dané souvislosti je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně délky řízení a možnosti promítnutí délky řízení do uloženého trestu (blíže viz body 22, 23 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016). Soud druhého stupně tedy zdůrazňuje délku probíhajícího trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a odkazuje na právo na spravedlivý proces z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž konstatuje, že obviněný se na délce probíhajícího trestního řízení nepodílel, aniž by ovšem shledal, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nějakým nedůvodným průtahům ve věci. Naopak výslovně uvádí, že „ orgány činné v trestním řízení konaly trestní řízení s přiměřenou pečlivostí odpovídající složitosti věci (viz str. 9 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak řečeno soud druhého stupně dospívá k závěru, že délka probíhajícího řízení nebyla ovlivněna ani průtahy ze strany obviněného, ani průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale složitostí věci. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/05, podle kterého „ Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti, či přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení, dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule. “ Nejvyšší soud má za to, že z pohledu těchto závěrů je třeba hodnotit délku probíhajícího trestního řízení, neboť konkrétní délku řízení v dané věci nepochybně ovlivnila skutečnost, že se jednalo o trestní věc týkající se více spoluobviněných (obžaloba byla podána na 5 osob, odsouzeny byly 4 osoby), přičemž páchaná trestná činnost se vyznačovala značnou sofistikovaností a promyšleností, byla páchána po dobu několika let (od září 1999 do listopadu 2003) za použití více firem, měla přesah do zahraničí, což nepochybně ztížilo dokazování a náležité objasnění věci. Navíc nelze pominout ani skutečnost, že v dané věci po nápadu obžaloby došlo ke spojení věci s další trestnou činností obviněných a to po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku (viz č. l. 6775), což kladlo jisté zvýšené nároky na dokazování. Lze proto uzavřít, že právě tyto okolnosti objektivně způsobily, že délka trestního řízení nebyla zcela obvyklá. Za této situace nelze mít za to, že samotná délka řízení způsobená složitostí věci, která souvisí s tím, že to byl právě obviněný, jenž vymyslel a realizoval takový způsob páchání trestné činnosti, který kladl ze strany orgánů činných v trestním řízení zvýšené nároky na objasnění věci, by odůvodňovala použití §58 odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na okolnosti případu, pokud nebudou zjištěny neodůvodněné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Naznačený závěr nelze ovšem interpretovat tak, že by délka řízení neměla vliv na uložený trest a neměla by při úvahách o trestu být vzata v úvahu. Takový závěr by nakonec odporoval ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého soud při úvaze o trestu přihlédne k délce řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho. Pokud ovšem délka řízení byla ovlivněna složitostí věci a nebyla způsobena průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení a řízení trvalo dlouhou dobu a na straně obviněného nejsou zjištěné výrazně polehčující okolnosti, tak zpravidla tato skutečnost najde svůj výraz při ukládání trestu v rámci zákonné sazby za trestný čin, za který se ukládá trest. Takto v dané věci postupoval soud prvního stupně, který délce řízení a době, která uplynula od spáchání trestné činnosti dal výraz při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené trestní sazby (viz str. 128–129 rozsudku soudu prvního stupně), když trest uložil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §240 odst. 3 tr. zákoníku, když i využil moderační oprávnění a zařadil obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice. O tom, že soud prvního stupně výrazně přihlédl k délce probíhajícího řízení, byť ve věci nebyly zjištěny průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, svědčí i jeho postup při ukládání trestu. První odsuzující rozsudku byl ve věci vyhlášen dne 22. 12. 2010, sp. zn. 5 T 19/2010, přičemž obviněnému byl za trestnou činnost pod body I. a II. rozsudku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu na dobu 7 roků (viz č. l. 6545–6630). Následně soud prvního stupně ve věci vyhlásil další odsuzující rozsudek dne 10. 8. 2012, sp. zn. 5 T 19/2010, kterým byl obviněný uznán vinným i další trestnou činností (body III., IV.), a přestože byl obviněný odsuzován i za další trestnou činnost proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a trest činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu 6 roků (viz č. l. 7092–7200). Třetí odsuzující rozsudek byl vyhlášen 12. 9. 2014, sp. zn. 5 T 19/2010, přičemž při nezměněném výroku o vině byl obviněnému uložen trest v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu 4 roků.
V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že pokud by soud prvního stupně nepřihlédl k délce probíhajícího trestního řízení a době, které uplynula od spáchání trestné činnosti, nepochybně by zvažoval uložení přísnějšího trestu, když obviněnému přitěžovala řada přitěžujících okolností [§42 písm. a), b), m), o), p) tr. zákoníku], přičemž u něho nebyly zjištěné žádné polehčující okolnosti. Lze připustit, že odkaz soudu prvního stupně na předchozí recidivu obviněného v dané věci není zcela odpovídající, když se jednalo o trestnou činnost zcela jiného charakteru, když ovšem lze mít za to, že se jedná o přitěžující okolnost výslovně neuvedenou, neboť obviněný pokračoval v páchání nyní projednávané trestné činnosti poté, co byl ve výkonu trestu odnětí svobody a byl důsledně varován v tom směru, jaké důsledky pro jeho osobu může mít páchání trestné činnosti. Proto lze uzavřít, že délka řízení v předmětné věci sama o sobě neodůvodňovala postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Ohledně výše získaného majetkového prospěchu obviněným je třeba uvést, že skutečnost, že získaný majetkový prospěch se blíží dolní hranici škody velkého rozsahu nemůže sama o sobě vést k závěru, že v dané věci je namístě použití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak již bylo naznačeno, narozdíl od předchozího rozhodnutí soud druhého stupně spatřuje důvody pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku ve skutečnosti, že obviněný je staršího věku a že musí pečovat o svoji matku, pro kterou by výkon nepodmíněného trestu měl bezesporu negativní dopad. Nejvyšší soud má za to, že ani poměry obviněného nesplňují předpoklady pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u obviněného se nejedná o nijak neobvyklé a výjimečné skutečnosti. Především je třeba zdůraznit, že samotný věk pachatele zpravidla nepředstavuje polehčující okolnost s výjimkou osob blízkých věku mladistvých [§41 písm. f) tr. zákoníku]. Obecně samozřejmě není vyloučeno, aby věk pachatele byl polehčující okolností výslovně neuvedenou, když výčet polehčujících okolností uvedený v §41 tr. zákoníku je demonstrativní. V dané věci ovšem věk obviněného nemůže představovat polehčující okolnost. Obviněný je osobou v produktivním věku, byť se blíží důchodovému věku, přičemž samotná tato skutečnost nemůže mít vliv na uložený trest. Pokud soud druhého stupně dále uvádí, že obviněný pečuje o svojí 90letou matku, není možno přehlédnout, že z předložených zpráv nevyplývá, že by matka obviněného vyžadovala celodenní péči jiné osoby, a že by tuto zajišťoval právě obviněný a ten byl jedinou osobou, která by ji byla schopna zajistit. Při posuzování zvolené argumentace soudu druhého stupně nelze pominout, že z vyjádření obviněného vyplývá, že matka bydlí u jeho dcery, respektive bývalé manželky, kdy on tam jen za ní dochází. I z tohoto vyjádření vyplývá, že obviněný o matku nepečuje celodenně, a že péči je schopna zajistit i jiná osoba. Ohledně tvrzení soudu, že by výkon nepodmíněného trestu měl nepříznivý vliv na matku obviněného je třeba uvést, že odsouzení pro trestnou činnost vždy nepochybně znamená zásah nejen do života pachatele, ale i do života jeho blízkých. Proto lze mít za to, že skutečnost, že uložení nepodmíněného trestu představuje zásah i do života dalších osob blízkých obviněnému nebrání uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, když je třeba vzít v úvahu účel trestního řízení vyjádřeny v §1 odst. 1 tr. ř., kterým je spravedlivé potrestání pachatele, upevňování zákonnosti a předcházení a zamezování trestné činnosti. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že to byl právě obviněný, který se dobrovolně rozhodl páchat úmyslnou trestnou činnost při vědomí, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti a jejímu charakteru v případě, že bude odhalen a odsouzen je ohrožen citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody, a přesto se trestné činnosti dopouštěl. Proto lze uzavřít, že skutečnost, že výkon nepodmíněného trestu bude jistým způsobem představovat i zásah do života matky obviněného, nemůže vést k závěru, že je namístě použit ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný namítá, že byl v předmětné věci vzat do vazby, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzetí do vazby nelze ztotožňovat s uloženým trestem, byť v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu dochází k zápočtu vazby do uloženého trestu. Vzetí do vazby je totiž vázáno na zcela jiné důvody (hrozba útěkem, pokračováním v trestné činnosti či ovlivňování svědků), než uložení nepodmíněného trestu. V předmětné věci bylo vzetí obviněného do vazby odůvodněno právě jeho chováním, když se stal nekontaktním.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že skutečnosti, na které poukazuje soud druhého stupně, nejsou takového rázu, že by se jednalo o takové okolnosti, které by byly v neobvyklé a výjimečné do té míry, že by trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nebyl schopen vyjádřit jejich význam. Nelze ani souhlasit s tím, že trest uložený soudem prvního stupně plní toliko represivní funkci, když nepochybně plní i preventivní funkci, neboť skutečnost, že pachatel na závažné trestné činnosti je odsouzen k nepodmíněnému trestu i po délší době od jejího spáchání působí preventivně na ostatní osoby. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce za důvodné.
Nejvyšší soud proto na základě shora výše uvedeného rozhodl podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 To 39/2015, ve výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. F. Š. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp.zn. 5 T 19/2010, a ve výroku, jímž bylo při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto soudem druhého stupně o trestu a způsobu jeho výkonu, ale i ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. podané v neprospěch tohoto obviněného, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu (vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, pouze do použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. projednal ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu) znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude třeba důsledně dodržovat zákonná ustanovení o ukládání trestu a nevybočovat z mantinelů, které tvoří stanovená trestní sazba, mimo jejíž rámec se lze odklonit skutečně jen z mimořádných důvodů.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová