ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.479.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 479/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání podaném R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 1 To 31/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 10/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 30 T 10/2015, byl R. K. (dále jen obviněný) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (pod bodem 1/ výroku o vině) a dále pak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (pod bodem 2/ výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obviněný, poškozená Š. L., a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 1 To 31/2016, tak, že z podnětu všech podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o náhradě škody. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že rozhodujícím usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, přičemž ostatní svědecké výpovědi vycházejí pouze z toho, co se svědci dozvěděli právě od poškozené. Podle obviněného je přitom až zarážející, že s takovým traumatizujícím zážitkem, kterému měla být poškozená vystavena, se tato svěřila tolika osobám. Mezi svědeckými výpověďmi jsou přitom nejasnosti a rozpory, které však byly ze strany soudů přehlíženy. Rovněž poukázal, že verzi poškozené nepodporují důkazy typu analýzy DNA spermatu či slin, jež by byly odebrány při lékařském vyšetření. Za nelogické poté označil, že poškozená udržovala kontakt s obviněným i po zkušenosti, kdy mělo dojít k prvnímu (údajnému) útoku obviněného na poškozenou. Za logické vysvětlení by proto bylo možné považovat to, že se poškozená s obviněným scházela dobrovolně a dobrovolně se s ním i intimně stýkala. Soudy se rovněž nedostatečně vypořádaly s okolnostmi, že obviněnému přisuzované jednání se velmi podobá dřívějším zážitkům, kdy poškozená měla být znásilněna jejím nevlastním bratrem. Obviněný shrnul, že provedené dokazování podporuje jeho verzi, že se s ním poškozená intimně stýkala dobrovolně, a to s vyhlídkou materiálního prospěchu. Jelikož provedené důkazy nekorespondují se skutkovými zjištěními a právními závěry, mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Za nepřípustné nadto označil závěry soudů stran jeho dřívější sexuální kriminální minulosti při rozhodování o vině v daném případě, neboť takové úvahy mohou být teoreticky relevantní pouze při zvažování kvalifikované skutkové podstaty, resp. při ukládání trestu. V opačném případě je narušena samotná zásada presumpce neviny. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek a aby soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Dále podotkla, že obviněný ve svém dovolání uplatňuje již dřívější argumenty známé z jeho dosavadní obhajoby, kterými se však soudy prvního i druhého stupně dostatečně a podrobně zabývaly a veškerá skutková zjištění vyplývají z provedeného dokazování. Obviněný se domáhá odlišného hodnocení provedených důkazů, což ovšem nespadá pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantní námitky, které by tomuto zákonnému dovolacímu důvodu odpovídaly přitom v podaném dovolání absentují. Napadené rozhodnutí tedy podle státní zástupkyně není zatíženo takovými vadami, které by bylo možné odstranit cestou dovolání. Skutečnosti stran dřívější kriminální minulosti obviněného poté byly brány v potaz toliko při ukládání trestu. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na uvedené vyjádření státní zástupkyně obviněný opětovně podotkl, že svědci, kteří ve věci vypovídali, se o (údajném) činu dozvěděli zprostředkovaně od poškozené, tudíž mohli soudu sdělit pouze to, co jim bylo řečeno a nikoli co by sami vnímali. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu předestřel, jak by měly soudy v obdobných situacích postupovat a že dané svědecké výpovědi by měly být hodnoceny s maximální obezřetností. Rovněž opětovně namítl, že soudy nectily presumpci neviny, když při rozhodování o vině vycházely z trestní minulosti obviněného. Oproti názoru státní zástupkyně setrval na svém stanovisku, že výpověď poškozené není podporována žádnými objektivními důkazy. Závěrem obviněný odkázal na argumentaci obsaženou v podaném dovolání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Kromě toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat právní relevanci s ohledem na uplatněný dovolací důvod, v podaném dovolání takřka absentovaly, a to vyjma poukazů na porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a nerespektování presumpce neviny. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí poškozené a dalších slyšených svědků, případně závěrů vyplývajících ze zpracovaných znaleckých posudků) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, což koresponduje s vypracováním potřebných znaleckých posudků v nyní projednávané věci, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na závěrech o spáchání obviněnému přisuzované trestné činnosti nic nemění ani skutečnost, že většina důkazů je de facto nepřímého charakteru, neboť v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. V projednávané věci navíc nepřímé důkazy nebyly výlučným podkladem pro rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, když mohly vycházet rovněž z výpovědi poškozené, kterou tedy ostatní nepřímé důkazy toliko dokreslovaly a podporovaly. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám stran odsouzení obviněného čistě z důvodu jeho dřívějších deliktů. Jak bylo uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud pro náležité objasnění skutkového stavu věci hodnotil osobu obviněného v širším kontextu jeho dřívějších kriminálních aktivit (viz str. 23 a násl., resp. str. 46 rozsudku soudu prvního stupně). Daná zjištění poté posuzoval v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž rozhodně nelze paušalizovat, že by byl obviněný uznán vinným toliko na základě zjištění, že byl již dříve stíhán pro obdobnou trestnou činnost.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Soudy prvního i druhého stupně jasně a logicky vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu