ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.496.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 496/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněného M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 186/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 103/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 4 T 103/2012, byl obviněný M. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) společně se spoluobviněnými L. Š., T. Š. a R. Š. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (obviněný M. T., L. Š., T. Š.), ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (R. Š.). Za uvedený zločin Okresní soud v Litoměřicích uložil obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl (4,5) roků. Pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného společně se spoluobviněnými L. Š., T. Š. a R. Š. zavázal k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozené VZP ČR, Územní pracoviště Litoměřice, náhradu škody v částce 707 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 4 T 103/2012, podal obviněný a okresní státní zástupce odvolání. Odvolání okresního státního zástupce směřovalo do výroku o trestu a bylo podáno v neprospěch obviněného. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 186/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 186/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tj. že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 186/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud dále musel posoudit, zda obviněným bylo podáno předmětné dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je namístě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníkovi, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je ještě vhodné uvést, že podle ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že usnesení odvolacího soudu je písemností, kterou je obviněnému nezbytné doručit do vlastních rukou [§64 odst. 1 písm. b) tr. ř.], když ovšem náhradní doručení podle §64 odst. 2, 4 tr. ř. není vyloučeno. V případě náhradního doručení nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 54/2005 Sb. rozh. tr.).
Podle §64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. V odst. 4 téhož zákonného ustanovení je potom stanoveno, že nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
V předmětné věci je třeba konstatovat, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že opis usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 186/2015, byl obviněnému doručován dne 6. 4. 2016, obálkou typu I. – doručení do vlastních rukou s možností uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. (viz doručenka na č. l. 820 spisu), na adresu N. V., L.-P. Předseda senátu při doručování této písemnosti nevyloučil možnost uložení této zásilky podle §64 odst. 5 písm. b) tr. ř. Ze spisového materiálu vyplývá, že se jednalo o adresu, kterou obviněný určil jako adresu pro účely doručování [viz §55 odst. 1 písm. c) tr. ř.] a v průběhu trestního řízení mu byly veškeré písemnosti doručovány právě na tuto adresu. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že předmětnou adresu určil obviněný pro účely doručování již v přípravném řízení (viz č. l. 181), přičemž i u hlavního líčení konaného dne 28. 4. 2014 výslovně na dotaz soudu uvedl, že uvedená adresa nadále platí (viz č. l. 645). Ze spisu pak není patrno, že by došlo ze strany obviněného ke změně adresy určené pro účely doručování ať již v rámci následujících hlavních líčení, popř. písemným sdělením adresovaným soudu. Proto veškeré písemnosti byly obviněnému doručovány v průběhu trestního stíhání na adresu, jenž určil pro účely doručování písemností. Navíc i samotný obviněný a jeho obhájce i v písemnostech, které byly adresovány soudu, uváděli tuto adresu jako adresu pobytu obviněného. V tomto směru je třeba odkázat na odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, které odůvodnil obhájce obviněného, kde jako adresa pobytu je uvedena stejná adresa jako pro účely doručování (viz č. l. 750, 772). Obviněný, jenž si podal i sám odvolání rovněž uvedl jako adresu svého pobytu adresu, kterou uvedl pro účely doručování (viz č. l. 756, 769). Z uvedeného je nepochybné, že obviněný po celou dobu probíhajícího trestního stíhání uváděl jako adresu pro účely doručování adresu, na kterou bylo zasláno rozhodnutí odvolacího soudu.
Obecně je třeba v dané souvislosti uvést, že podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou určil pro účely doručování. Platí, že jestliže obviněný sdělil soudu adresu, na kterou mu mají být zasílány soudní písemnosti, pak je povinností soudu toto sdělení respektovat (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 610/2015 ze dne 2. 6. 2015). V předmětné věci se tedy jednalo o adresu, na kterou bylo doručováno usnesení odvolacího soudu.
Jak již bylo naznačeno, opis usnesení odvolacího soudu byl doručován obviněnému na adresu, kterou uvedl pro účely doručování [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Jelikož obviněný nebyl doručujícím orgánem na uvedené adrese, kterou sám označil jako svou adresu pro účely doručování, zastižen, byla předmětná zásilka dne 8. 4. 2016 v souladu s §64 odst. 2 tr. ř. uložena a připravena k vyzvednutí na příslušném poštovním úřadě a obviněnému byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Obviněný si však zásilku obsahující opis usnesení odvolacího soudu v úložné době, tedy do deseti dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nevyzvedl. Proto byla zásilka dne 19. 4. 2016 vhozena do schránky (viz doručenka na č. l. 820). Tímto dnem nastala fikce doručení opisu usnesení odvolacího soudu obviněnému. Obhájci obviněného Mgr. Ladislavu Malečkovi byl opis usnesení odvolacího soudu doručen dne 8. 4. 2016 prostřednictvím datové schránky.
Popsaná zjištění podle Nejvyššího soudu odůvodňují závěr, že v posuzované trestní věci bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 186/2015, obviněnému doručeno podle §64 odst. 2, 4 tr. ř. fikcí, a to konkrétně dne 19. 4. 2016 (úterý). Skutečnost, že následně byl opis usnesení odvolacího soudu po opakovaném doručení obviněnému doručen dne 2. 9. 2016, nemůže mít žádné právní účinky na běh lhůty k podání dovolání [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1204/2015 ze dne 27. 10. 2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2003 (správně „7 Tdo 864/2003) ze dne 19. 8. 2003]. Obviněnému tak dvouměsíční lhůta od nejpozdějšího doručení (doručení obviněnému fikcí dne 19. 4. 2016) pro podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu uplynula dne 20. 6. 2016 vzhledem k ustanovení §60 odst. 3 tr. ř.
Bez ohledu na shora naznačené závěry vzhledem k obsahu předloženého spisového materiálu, zejména přípisu obhájce obviněného ze dne 19. 8. 2016 označeného jako reklamace vad doručení považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Při doručování usnesení odvolacího soudu se přiměřeně nepoužívají přiměřené předpisy občanského soudního řádu. Tyto se používají pouze za situace, že nestanoví-li trestní řád jinak (§63 odst. 1 tr. ř.). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když předmětné usnesení odvolacího soudu bylo doručováno do vlastních rukou postupem podle §64 odst. 2 tr. ř., když nebylo vyloučeno uložení této zásilky s přihlédnutím k ustanovení §64 odst. 5 písm. a) tr. ř. Jinak řečeno, v případě, že je zásilka soudu doručována do vlastních rukou postupem podle §64 odst. 2, 4 tr. ř., nepřichází v úvahu přiměřené použití předpisů občanského soudního řadu. Ohledně tvrzení obhájce obviněného, jenž v předmětném přípisu uváděl, že se obviněný zdržoval na jiné adrese a že tuto skutečnost soudu sdělil, je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný soudu sdělil, že mění adresu pro účely doručování písemností, ani že by fakticky sdělil, že se zdržuje na jiné adrese.
V návaznosti na skutečnosti stručně rozvedené shora Nejvyšší soud konstatuje, že bylo-li dovolání obviněného proti usnesení soudu odvolacího podáno dne 31. 10. 2016 prostřednictvím datové schránky u Okresního soudu v Litoměřicích (č. l. 896), bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř., když tato lhůta nebyla zachována ani podle ustanovení §265e odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že zákon (§265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno, nelze dále prodlužovat.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného jako opožděné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová