ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.502.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 502/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání podaném M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 6 To 532/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 39/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 T 39/2016, byl M. P. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), písm. d) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
V předmětné věci podala příslušná státní zástupkyně odvolání, které směřovala do výroku o trestu, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 6 To 532/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), písm. d) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že nenaplnil znaky skutkových podstat jemu přisuzovaných trestných činů. Z výpovědi poškozené A. P. nikterak nevyplývá, že by ji měl delší dobu psychicky či fyzicky týrat. Sama poškozená občasné násilí nevnímala jako týrání, nýbrž jako vyústění vzájemných hádek, kdy se s obviněným napadali vzájemně. V řízení tedy nebyl prokázán znak trvalosti hrubého chování obviněného vůči poškozené. Závěry soudů stran týrání poškozené nadto nemají oporu v provedeném dokazování, kdy absentuje rovněž objektivní stránka dané skutkové podstaty. Obviněný dále popřel, že by se měl dopouštět fyzického násilí na svých dětech, poškozených nezl. X. X. *) a nezl. X. Y. *), přičemž vyslovil své přesvědčení, že ukládané tresty byly toliko výchovného charakteru a nenaplňovaly znaky týrání . V další části svého dovolání obviněný namítl, že se soud druhého stupně dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení při rozhodování o trestu, když mu uložil v rozporu s ustanovením §38 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody, kdy represivní složka podstatně převažuje složku preventivní. Krom toho rozhodnutí neobsahuje relevantní odůvodnění, ze kterého by bylo možné dovodit, na základě jakých skutečností soud druhého stupně dospěl ke svým závěrům. Rozhodnutí soudu druhého stupně označil za překvapivé , kdy se soud bez provádění jakéhokoli dokazování zabýval přehodnocením trestu, jenž byl obviněnému uložen soudem prvního stupně. Obviněný tak neměl možnost vyjádřit se k úvahám soudu vedoucím právě ke zpřísnění trestu, čímž došlo k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále ve smyslu §265o tr. ř. požádal, aby byl odložen či přerušen výkon napadeného rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně je namístě podotknout, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podávala toliko státní zástupkyně, a to do výroku o trestu. Výrok o vině byl tudíž přezkoumáván pouze v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně následně zrušil původní rozsudek v celém rozsahu, neboť bylo nezbytné nově definovat období, po které se obviněný dopouštěl trestné činnosti. Se skutkovými zjištěními, výsledky provedeného dokazování, právní kvalifikací a dodržením norem spravedlivého procesu se ovšem soud druhého stupně stran otázky viny de facto ztotožnil. V daném kontextu nelze přehlédnout, že stran skutkových zjištění a právní kvalifikace, ke které dospěl soud prvního stupně, obviněný odvolání nepodával a dané námitky uplatňoval až v rámci mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Kromě toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí poškozených) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pokud obviněný rozporoval objektivní stránku jemu přisuzovaných skutkových podstat trestných činů a prezentoval své jednání jako běžné a toliko výchovného charakteru, případně namítal absentující dlouhodobost týrání, tak tímto ve své podstatě rozporoval výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění. Soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně v podstatě ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, týráním ve smyslu §199 tr. zákoníku se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Obdobně v případě ustanovení §198 tr. zákoníku se týráním rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které taktéž jako v předchozím případě daná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Závěry o naplnění objektivní stránky předmětných skutkových podstat přitom podle Nejvyššího soudu mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud tedy konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
K námitkám stran uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody Nejvyšší soud uvádí následující. Předně nebylo možné přisvědčit argumentaci obviněného, že mu byl uložen trest v rozporu s ustanovením §38 tr. zákoníku a že se takto jednalo o překvapivé rozhodnutí. Nelze přehlédnout, že státní zástupkyně dokonce navrhovala uložení ještě přísnějšího trestu, což odůvodňovala charakterem trestné činnosti, její dlouhodobostí, skutečností, že se jí obviněný dopouštěl na manželce a dvou dětech, jakož i absencí sebereflexe obviněného. Soud druhého stupně poté náležitě a ve standardním rozsahu odůvodnil, proč přistoupil ke zpřísnění trestu, aniž by však zcela vyhověl návrhu státní zástupkyně, neboť navrhovaný trest by již byl pro obviněného nepřiměřeně přísný, mj. s ohledem na jeho dosavadní trestní bezúhonnost (viz str. 7 napadeného rozhodnutí). Překvapivost rozhodnutí nelze nazírat za situace, kdy byl obviněnému uložen trest v zákonném rozsahu vymezeném trestním zákoníkem, přičemž k uložení takového trestu mohl teoreticky přistoupit již soud prvního stupně. A dále pak, otázka zpřísnění trestu byla meritem již podaného odvolání, nikoli zcela nečekaným a nepředvídatelným rozhodnutím soudu druhého stupně. Nejvyšší soud nadto musí zdůraznit, že k výroku o trestu se zpravidla vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani jeden z těchto dovolacích důvodů obviněný neuplatnil. Dále pak, první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále musí zdůraznit, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, toliko nazírané obviněným či stranou obžaloby, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být zpravidla relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.