ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.510.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 510/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný D. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 22/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 157/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 6 T 157/2016, byl obviněný D. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v úmyslu zmocnit se cizí věci dne 10. 10. 2016 kolem 11:15 hod. v K. H., ul. P. D., poblíže domu čp. …, zezadu přiběhl k A. F., kterou si předem vytipoval a sledoval ji z M. u., chytil ji za držadla černé kabelky, kterou A. F. pevně držela v ruce, prudkým škubnutím jí z ruky vytrhl kabelku, ve které měla peněženku s částkou 600 Kč, deštník, mobilní telefon Nokia, klíče od bytu, pečivo, a z místa utekl“.
Za to byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené A. F., bytem P. …, K. H., náhradu škody ve výši 600 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 To 22/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 1. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že zjištěný skutek měl být posouzen toliko jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, a to s ohledem na jeho předchozí odsouzení. V projednávané věci totiž poškozená vůbec netušila, že je obětí trestného činu, a v okamžiku, kdy to zjistila, již neměla odcizovanou kabelku ve své dispozici. Nemohla tak vůbec projevit vůli kabelku nevydat, ať už výslovně či konkludentně pevným třímáním tašky. Z jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 1632/2015, sp. zn. 8 Tdo 1445/2010, sp. zn. 8 Tdo 1585/2006, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, sp. zn. 7 Tdo 989/2016, sp. zn. 8 Tdo 807/2016, sp. zn. 3 Tdo 185/2010) podle obviněného vyplývá, že jednání pachatele kvalifikované jako loupež vždy působí k překonání vůle poškozeného a jeho skutečného či očekávaného odporu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 To 22/2017-123, a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil obviněnému výkon trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně je možno souhlasit s názorem soudu druhého stupně, že za násilí ve smyslu §173 odst. 1 trestního zákoníku je možno považovat i jednání obviněného, při kterém ve snaze zmocnit se kabelky poškozené, kterou tato pevně držela v ruce, umocnil intenzitu odejmutí této věci tím, že v běhu kabelku z ruky poškozené vytrhl s takovou prudkostí, že tím poškozenou prudce otočil oproti původnímu směru chůze. Jednalo se tak o aktivní jednání útočníka, při kterém na tělo stojící poškozené působil vědomým a chtěným útokem a současně i razantním během, čímž tělo poškozené otočil částečně kolem své osy. V daném případě se tak nejedná o neočekávané vytrhnutí věci z ruky, které by samo o sobě násilí ve smyslu §173 odst. 1 trestního zákoníku nepředstavovalo, ale šlo o takové počínání obviněného, při kterém tento překonal odporu poškozené, která kabelku pevně svírala, čímž jednoznačně projevovala svoji vůli ponechat si kabelku ve svojí ruce (R 8 Tdo 989/2016, R 8 Tdo 807/2014). Státní zástupkyně má tak za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státní zástupkyně podal obviněný repliku , v níž uvedl, že ve věci postupně dochází ze strany orgánů činných v trestním řízení k posunu popisu skutkového děje v jeho neprospěch, aniž by byla učiněna nová skutková zjištění. Podle obviněného je třeba při právním hodnocení jednání vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž se přiblížil ze zadu k poškozené, vytrhl ji kabelku a utekl s ní. Obviněný namítl, že není vůbec zřejmé, z čeho odvolací soud i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovozují, že dovolatel poškozenou prudce otočil oproti původnímu směru chůze. Tento popis pouze dramatizuje jeho jednání nad rámec výpovědi samotné poškozené. Současně zdůraznil, že poškozená nevěděla o dovolatelových úmyslech ani o jeho přítomnosti, a neměla tedy důvod kabelku pevně třímat, aby tak projevila svou vůli zabránit jejímu odcizení. Předmětné jednání tak směřovalo pouze ke zmocnění se kabelky, nijak nesměřovalo vůči poškozené a zejména nepřekonávalo její vůli.
Obviněný D. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podstatou dovolací argumentace obviněného je, že zjištěný skutek měl být právně posouzen jako krádež podle §205 trestního zákoníku, nikoliv jako loupež podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Jelikož obviněný směřoval své výhrady proti právnímu posouzení skutku, uplatňoval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu relevantně. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu však námitkám dovolatele zjevně nelze přisvědčit.
Nejvyšší soud připomíná, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Trestný čin loupeže má dva objekty, osobní svobodu a majetek. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není však podmínkou, aby napadený poškozený skutečně kladl odpor.
V projednávané věci podle skutkových závěrů soudů si obviněný (22 let) předem vytipoval poškozenou (75 let) s tím, že se zmocní její kabelky. Poškozenou sledoval, když šla sama po chodníku, následně se rozběhl k poškozené, chytil kabelku za držadla a v běhu ji prudkým škubnutím vytrhl poškozené z ruky, přičemž poškozená ucítila hrozně silné trhnutí ruky, až jí to pootočilo dozadu doleva, tedy kolem osy. Na tomto základě nalézací soud a následně i soud odvolací správně dospěly k závěru, že dovolatel použil fyzické síly k překonání očekávaného odporu poškozené. Konkrétní způsob útoku, kdy se obviněný k poškozené rozběhl a v běhu kabelku vytrhl, totiž neměl žádný jiný racionální důvod, než za použití fyzické síly vyvinuté vůči poškozené zamezit jakémukoliv odporu, který obviněný od poškozené očekával. Intenzitu násilí přitom volil obviněný úměrně předpokládané reakci poškozené, která je navíc starší osobou. Není proto rozhodující, že poškozená svou vůli vůči obviněnému nemohla projevit. Určující je právě okolnost, že způsobem provedení činu obviněný očekávanou reakci poškozené předem eliminoval uplatněním fyzické síly, tedy násilím. Svým činem tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu