ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.543.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 543/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání podaném R. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2016, sp. zn. 10 To 553/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 67/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 37 T 67/2016, byl R. P. (dále jen obviněný) uznán vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v souběhu s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a s přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1)], a dále přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku [ad 2)], čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že 1) dne 15. 11. 2015 kolem 16:05 hodin, v katastru obce B. okres P.-v., na silnici, jako řidič osobního vozidla zn. Audi Q7, při jízdě ve směru na Z., nedbal nezbytné opatrnosti a v km 1,371 přes zákaz vodorovné dopravní značky V1a (podélná čára souvislá), na mokré vozovce, v místě, kde mu to situace v silničním provozu neumožňovala, riskantním postupným předjížděním kolony jedoucích vozidel, ohrozil a omezil též protijedoucí vozidlo zn. Škoda Fabia, řízené M. D., jízdou v protisměru je donutil vyjet mimo jízdní pruh na pravou krajnici a zapříčinil smyk automobilu Škoda a jeho následný náraz pravým bokem do čelní části protijedoucího vozidla zn. Seat Alhambra, řízeného Z. K., jež bylo nárazem odhozeno do silničního příkopu, přičemž při této dopravní nehodě spolujezdkyně z vozidla Škoda, M. D. utrpěla polytrauma neslučitelné se životem a na místě zemřela, M. D. utrpěl těžké zranění spočívající zejména v otevřené ráně s ložiskovým poraněním mozku s nitrolebním krvácením, otevřenou zlomeninu klenby a spodiny lebeční, frakturu prvého a druhého žebra vpravo, zlomeninu orbity, parezu okohybného nervu a těžkou kontuzi oblasti očí oboustranně, s nutností odborného léčení, hospitalizace po dobu delší jednoho měsíce a dlouhodobým léčením s pravděpodobnými trvalými následky a spolujezdkyně z vozidla Seat, D. F. utrpěla zranění spočívající v pohmoždění levé poloviny hrudníku, pravého lokte a pánve vlevo a podvrtnutí a natažení měkkých tkání krku s hospitalizací do 27. 11. 2015 s obvyklou dobou léčení dva až tři týdny, a dále stále trvající posttraumatickou stresovou poruchu, 2) poté, co dne 15. 11. 2015 kolem 16:05 hodin jako řidič osobního vozidla zn. Audi Q7, zapříčinil na silnici v km 1,371 v katastru obce B., dopravní nehodu popsanou shora pod bodem 1) a musel být minimálně srozuměn s tím, že způsobená nehoda může mít závažné zdravotní následky pro její účastníky, v rozporu se svojí zákonnou povinností pokračoval bez zastavení v další jízdě ve směru na obec Z., aniž by na zdraví postiženým účastníkům nehody poskytl či zajistil poskytnutí potřebné pomoci, přičemž v zastavení a poskytnutí či zajištění pomoci účastníkům nehody mu žádná objektivní okolnost nebránila . Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 12. 2016, sp. zn. 10 To 553/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně namítl, že jeho vina, pokud jde o trestné činy usmrcení z nedbalosti a ublížení na zdraví z nedbalosti, nebyla spolehlivě prokázána, neboť nebylo doloženo, že porušil pravidla silničního provozu, resp. pokud by tomu tak skutečně bylo, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto porušením daných povinností a konstatovanými škodnými ději. V tomto ohledu rovněž nadnesl, že dopravní nehoda se de facto stala mezi auty poškozených, on sám účastníkem nehody ve vlastním smyslu slova nebyl. S poukazem na znalecký posudek Ing. Otto Kuhna dále uvedl, že přetrvávají nejednoznačnosti v posouzení okolností stran zabránění dopravní nehodě právě jejími ostatními účastníky, tedy řidiči M. D. a Z. K. Rovněž poukázal, že v okamžiku, kdy začal předjíždět kolonu vozidel, tak nejednal proti pravidlům silničního provozu, neboť přejížděl přerušovanou čáru. Pokud by v následném okamžiku, kdy se v protisměru objevilo vozidlo Škoda, jeho řidič M. D. zareagoval brzděním, tak by se vozidlu obviněného nemusel vyhýbat manévrem, na který navazoval smyk vozidla poškozeného. Pokud jde dále o obviněnému přisuzovaný přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, tak v rámci dokazování nebylo jakkoli doloženo, že by o nehodě věděl a tudíž měl nějakou pomoc poskytnout. Opětovně s poukazem na znalecký posudek Ing. Otto Kuhna připomenul poznatky z tohoto posudku vyplývající, že střet vozidel nemohl ani slyšet ani vidět ve zpětném zrcátku, jelikož se již nacházel za horizontem. V daném kontextu nadnesl, že i kdyby (hypoteticky) střet vozidel zaregistroval, tak než by se k nehodě vrátil, těžko by mohl být čemukoli nápomocen, resp. nemohl by poskytnout potřebnou pomoc , jak ji uvádí ustanovení §151 tr. zákoníku. Blíže poté rozvedl některé závěry soudu druhého stupně a označil je za čistě hypotetické, zejména pak úvahy, že si měl být vědom, že mohlo dojít k poměrně vážné nehodě. Namítl tedy, že jeho vina nebyla zjištěna provedeným dokazováním, nýbrž opírá se toliko o jakousi volnou úvahu soudu, což je ve svém důsledku v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Svědeckým výpovědím, které podporovaly verzi obhajoby, poté soudy nepřiznaly patřičnou relevanci a hodnotily je jako nevěrohodné. Soud druhého stupně se nadto ani nedokázal vypořádat s nesrovnalostmi, které ve svědeckých výpovědích vyvstaly, přičemž v tomto poukázal zejména na rozporuplné svědectví P. B. Případně též nebyly hodnoceny některé aspekty z výpovědi svědka A. L. S ohledem na výše uvedené obviněný shrnul, že jeho vina přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku v souběhu s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a s přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, nebyla prokázána, nadto nebylo dbáno zásady in dubio pro reo, veškeré důkazy ve prospěch obviněného byly pominuty, nebylo jim uvěřeno a na návrh k provedení dalších důkazů nebylo přistoupeno. A dále pak, že uznání viny přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku bylo konstatováno v rozporu se skutkovými zjištěními a po právní stránce chybně. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň podle §265o tr. ř. navrhl, aby byl odložen výkon napadeného rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, podmínek pro předjíždění v inkriminovaném úseku pozemní komunikace, možných reakcí řidičů M. D. a Z. K., poznatků vyplývajících ze znaleckého posudku Ing. Otto Kuhna apod.), neúplnost procesu dokazování (zamítnutí některých důkazních návrhů) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Obviněný de facto předkládal verzi, že za vzniklou nehodu a její následky vlastně mohou ostatní účastníci provozu, především pak řidič vozidla Škoda, poškozený M. D., který měl na krizovou situaci reagovat jinak, např. prudkým brzděním. Resp. v případě kvalifikace jednání jako přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku uváděl, že by poškozeným již stejně nemohl poskytnout potřebnou pomoc. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě provedeného dokazování poté mohlo být najisto konstatováno, že k výsledné dopravní nehodě došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, který vyvolal situaci vedoucí k následné srážce vozidel řízených M. D. a Z. K. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Bylo tedy plně na úvaze soudů prvního a druhého stupně, zda s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy a jejich evaluaci vyhodnotí jako pravdivé a relevantní svědecké výpovědi předkládané ve prospěch obviněného, resp. jakým způsobem přistoupí k rozporuplnému svědectví P. B. Byť soudy nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění odkazování, nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V projednávané věci však nelze konstatovat, že se soudy navrhovaným důkazy vůbec nezabývaly, kdy zejména soud druhého stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal obhajobou navrhované doplnění dokazování nadbytečným (viz zejména str. 7 napadeného usnesení). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Jelikož byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud obviněný předkládal, že se dopravní nehoda de facto stala mezi auty poškozených a on sám účastníkem nehody ve vlastním smyslu slova nebyl, tak tuto tezi je nezbytné striktně odmítnout, jelikož účastníkem nehody je každý, jehož jednání se podílelo na vzniku nebo průběhu dopravní nehody, přičemž vinu na vzniku dopravní nehody má i řidič, který nebyl přímým (bezprostředním) účastníkem samotné nehody, avšak její vznik nepochybně vyvolal. Dále pak, výčet konkrétních norem, které obviněný při své jízdě (jež předcházela nehodovému ději) porušil, je uveden např. na str. 5 a 6 napadeného usnesení soudu druhého stupně. Nejvyšší soud připouští, že daná ustanovení měla být důsledně vyjmenována již v rozsudku soudu prvního stupně, přesto však z odůvodnění daného rozhodnutí jasně vyplývá, jaké jednání mu bylo kladeno za vinu a čím se obviněný provinil proti pravidlům silničního provozu.
Stran námitek obviněného, že se nemohl dopustit přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, resp. že i kdyby se k místu nehody vrátil, nemohl by poškozeným poskytnout potřebnou pomoc , jak ji uvádí právě ustanovení §151 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující.
Neposkytnutí pomoci člověku, který utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě (na níž měl pachatel účast), lze nazírat jako jednání, jež je svou podstatou v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Krom toho, trestný čin neposkytnutí pomoci podle §151 tr. zákoníku je dokonán již neposkytnutím pomoci řidičem při nehodě, na níž měl účast, bez ohledu na to, jaké to mělo důsledky pro poškozeného, anebo zda pomoc poskytl někdo jiný. Potřebná pomoc může podle okolností spočívat taktéž např. v přivolání sanitky či policie. Pokud by se obviněný přesvědčil, že zraněným účastníkům nehody je již poskytována potřebná pomoc jinými osobami, a jak sám uvádí, neměl by již objektivně jak přispět, s vysokou pravděpodobností by nebylo možné dovozovat jeho trestní odpovědnost ve smyslu ustanovení §151 tr. zákoníku. K takovému druhu ověření rozsahu nehody však obviněný nepřistoupil, přičemž zůstává nerozhodné, že by obviněný nejprve musel najít místo pro otočení vozidla a až po nějaké době se k místu nehody vrátit. A jak bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, se vznikem dopravní nehody musel být obviněný přinejmenším srozuměn.
Ohledně námitek obviněného, že si nebyl vědom způsobené nehody a tudíž nebylo možné přistoupit ke kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, je namístě poznamenat, že pokud by o výsledné nehodě obviněný opravdu nevěděl, nebylo by možné mu přičítat k tíži, že po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného . Jak ostatně Nejvyšší soud uvedl již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí, k trestní odpovědnosti za přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku se vyžaduje vědomost pachatele o tom, že na dopravní nehodě měla účast jiná osoba (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1100/2016). Zaviněním obviněného co se týče skutku ad 2) s právní kvalifikací jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku se ovšem důsledně zabýval soud prvního stupně, na jehož závěry lze plně odkázat (viz zejména str. 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s danými zjištěními plně ztotožnil. Soud prvního stupně přitom po pečlivém dokazování mohl uzavřít, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [byť v odůvodnění svého rozhodnutí soud odkazoval na §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což však na výslednou právní kvalifikaci nemá podstatný vliv].
Soudy prvního i druhého stupně tedy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku v souběhu s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a s přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jakožto i přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu