ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.558.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 558/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2017 o dovolání podaném J. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 9 To 67/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 8/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 17 T 8/2016, byla obviněná J. C. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [jednání pod bodem 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Rovněž jí byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných v citovaném rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině O. Š., [jednání pod bodem 1) výroku o vině].
V předmětné věci podaly obviněné J. C. a O. Š. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 9 To 67/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná J. C. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázala na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně tento uvádí, že „ J. C. smluvní podmínky nedodržela a byť dne 4. 12. 2013 písemně svůj dluh uznala, dosud nic neuhradila “. Obviněná však namítla, že žádné písemné uznání dluhu z její strany nebylo předmětem dokazování, žádné písemné uznání dluhu není založeno ve spise a ani neexistuje a k žádnému uznání tudíž nedošlo. Soudem uváděná skutečnost tedy nemá žádný podklad v provedeném dokazování, a jelikož se s danou skutečností nevypořádal ani soud druhého stupně, mělo tímto dojít k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Obviněná dále uvedla, že v rámci trestního řízení nepopírala, že jistý finanční obnos od poškozené obdržela, nikoli však ve výši, jaká je jí kladena za vinu. Soudu prvního stupně poté zejména vytkla, že tvrzením poškozené uvěřil ve všech detailech a podrobnostech, přestože zároveň uváděl, že poškozená je osobou vyčerpanou, vystresovanou, na hranici zhroucení, že na první pohled příliš věrohodně nepůsobí, že její jednání bylo krajně nerozumné apod. Soudy dále podle obviněné zcela obrátily důkazní břemeno, kdy již nebyla prokazována (potenciální) vina obviněné, nýbrž sama obviněná musela prokazovat svoji nevinu, což ovšem opětovně narušuje její právo na spravedlivý proces. Soudy rovněž nepřiznaly patřičnou relevanci písemnému potvrzení o bezdlužnosti podepsaném samotnou poškozenou, kdy jej považovaly za nevěrohodné a neautentické. Obviněná nadto vznesla požadavek k Nejvyššímu soudu, aby se zabýval otázkou, zda je možné, aby u trestného činu podvodu byla výše způsobené škody prokázána tvrzením poškozené a následně byla ponižována o ty částky, u kterých obviněná prokáže, že je poškozené vrátila, čímž je tedy na obviněnou opětovně kladen požadavek prokazování vlastní neviny. Nejvyšší soud by se měl taktéž zabývat otázkou, zda je možné hodnotit věrohodnost určitého důkazu s ohledem na fázi trestního řízení, v níž byl předložen, kdy tímto obviněná poukazuje na skutečnost, že soudy nepřiznaly relevanci již zmiňovanému písemnému uznání dluhu, se kterým by (podle mínění soudů) obviněná nevyčkávala až k hlavnímu líčení. Obviněná v další části svého dovolání vznesla námitky k výroku o náhradě škody. Předně, povinnost k náhradě škody vůbec neměla být uložena, neboť údajné platby mezi obviněnou a poškozenou nebyly prokázány. A dále pak, soudy důsledně nerozlišovaly vlastní peníze poškozené a peníze patřící směnárně (Fajn Czech, s. r. o.), v níž byla poškozená jednatelkou a společnicí a odkud měla peníze pro půjčky čerpat. Peníze získávané z pokladny směnárny nikdy nebyly vlastnictvím poškozené a tudíž jí ani nemohla vzniknout škoda, přičemž soudy nerespektovaly zásadu, že poškozený je ten, jehož majetková sféra se zmenšila, což tedy není případ H. K. S ohledem na výše uvedené obviněná vznesla k Nejvyššímu soudu dotaz, zda fyzické osobě, která předává peníze ve vlastnictví právnické osoby, může nevrácením takových peněz vzniknout škoda. Podle obviněné tudíž nebylo správně vyhodnoceno, kdo je vlastně poškozenou osobou. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 15. 2. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména zjištění stran výše skutečně způsobené škody, skutečností, kdo měl být poškozeným subjektem, průkaznosti plateb, otázek ohledně věrohodnosti poškozené H. K., hodnocení písemného potvrzení o bezdlužnosti podepsaného samotnou poškozenou apod.) a současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a nastínila vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Verze, na které obviněná postavila svoji obhajobu a kterou opakovala taktéž v podaném dovolání, přitom byla provedeným dokazováním vyvrácena. Připomínky soudu prvního stupně k osobě poškozené, že její jednání bylo vzhledem k jejím pracovním zkušenostem nelogické, nerozumné a naivní, že poškozená jednala iracionálně apod., podle Nejvyššího soudu svědčí o objektivním a kritickém hodnocení její osoby. Uvedené nedostatky však samy bez dalšího ještě nezakládají nevěrohodnost poškozené, zejména když její tvrzení, se kterými se soudy vesměs ztotožnily, mají oporu v dalších provedených důkazech, předně tedy v listinných dokumentech. Věrohodnost poškozené nebyla zpochybněna ani obviněnou předloženým písemným potvrzením o bezdlužnosti, která měla sama poškozená podepsat. Obviněná v daném kontextu vznesla k Nejvyššímu soudu dotaz, zda je možné v rámci trestního řízení hodnotit věrohodnost důkazu s ohledem na konkrétní fázi trestního řízení. Nejvyšší soud však nesouhlasí s námitkami obviněné, že předmětné potvrzení bylo hodnoceno jako nevěrohodné a neautentické toliko z důvodu, že jej obviněná předložila až během hlavního líčení. Soud své úvahy zaměřil do širšího kontextu projednávané trestní věci a zcela oprávněně se pozastavoval nad skutečností, že takový dokument (pokud by se jednalo o autentické potvrzení), by obviněná nezmiňovala již v dřívější fázi řízení (srov. str. 12 rozsudku soudu prvního stupně, resp. taktéž str. 5 usnesení soudu druhého stupně). Ačkoli zůstává výsostným právem obhajoby, jakou zvolí taktiku, tak soud zcela logicky přihlíží k okolnostem, za jakých jsou důkazy stranami řízení předkládány a navrhovány, a stejně tak je ze zákona povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž tak tomu podle Nejvyššího soudu bylo i v nyní projednávaném případě. Rovněž nelze zaměňovat prokazování vlastní neviny (jak ve svém dovolání namítá obviněná) a vyvracení obžalobou tvrzených skutečností, které však mají objektivní podklad. Uvedené se týká i korigování výsledné částky, která byla považována za způsobenou škodu. Pokud orgány činné v trestním řízení vychází z (podle jejich názoru) objektivních skutečností a soud následně s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění postupuje de facto ve prospěch obviněné, nelze hovořit o porušování zásady presumpce neviny, nýbrž o standardním soudním procesu, jehož výsledek je utvářen právě během důkazního řízení. Soud tedy logicky a správně reflektoval nově zjištěné skutečnosti a tudíž je i zahrnul do svého výsledného rozhodnutí.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněné zaměřenými k výroku o náhradě škody, resp. k posouzení, koho lze vlastně v projednávané věci považovat za osobu poškozenou, tedy zda H. K. či směnárnu Fajn Czech, s. r. o. Pro přiznání nároku na náhradu škody je sice mimo jiné podstatné určení hmotněprávní legitimace poškozené osoby, kdy je třeba zabývat se rovněž otázkou vlastnictví majetku, na kterém trestným činem vznikla škoda. Nejvyšší soud však mohl přisvědčit závěrům soudů (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 7 usnesení soudu druhého stupně) v tom smyslu, že obviněná uzavírala smlouvy s H. K. a její podvodný úmysl směřoval k vylákání peněz právě od této poškozené. Podstatné bylo zjištění, že obviněná vylákala peněžní prostředky na poškozené jako fyzické osobě a získala je tedy z její majetkové sféry, nikoli z majetkové sféry jiné právnické osoby (zde společnosti Fajn Czech, s. r. o.). Obviněná za daného stavu neměla potenciál způsobit škodu uvedené směnárně, nýbrž jen dotyčné fyzické osobě a případná okolnost, že poškozená H. K. mohla část prostředků opatřit tak, že je odčerpávala z majetku směnárny, poté nemá vliv na přiznání nároku na náhradu škody H. K.
K výše uvedenému může Nejvyšší soud na základě přezkumu věci uzavřít, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Přesto však Nejvyšší soud zčásti přisvědčil dovolacím námitkám obviněné, a to konkrétně v bodě, kdy poukazovala na rozpor mezi skutkovou větou rozsudku soudu prvního stupně a provedeným dokazováním. Soud totiž do skutkové věty pojal závěr, že „ J. C. smluvní podmínky nedodržela a byť dne 4. 12. 2013 písemně svůj dluh uznala, dosud nic neuhradila … “. Obviněná k tomuto namítala, že žádné písemné uznání dluhu nebylo předmětem dokazování, žádné písemné uznání dluhu není založeno ve spise a ani neexistuje a k žádnému uznání tudíž nedošlo. Soudem uváděná skutečnost tedy podle obviněné nemá jakýkoli podklad v provedeném dokazování. Přestože danou skutečnost obviněná namítala již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud ji žádným způsobem nereflektoval, což tedy opravdu inklinuje k narušení spravedlivého procesu. V rámci řízení u Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že ve spisovém materiálu je založeno uznání dluhu, datované 4. 12. 2013, avšak ze strany jiné obviněné, O. Š. (viz č. l. 415). Již podaná obžaloba uvádí, že „ trestná činnost obviněných je dále prokazována uznáním dluhu O. Š. ze dne 4. 12. 2013 “. Nejvyššímu soudu není známo, zda uznání dluhu nebylo dovozováno z dokumentu založeného na č. l. 416 anebo jiného dokumentu. Skutkový závěr soudu prvního stupně (který soud druhého stupně potvrdil) v tomto bodě tedy zřejmě opravdu nemá oporu v provedeném dokazování, čímž je založena přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nastolená situace poté může odůvodnit mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti. Nicméně, Nejvyšší soud zároveň shledal, že vina obviněné je prokazována jinými skutečnostmi a odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně se o dané uznání dluhu nikterak zásadním způsobem ani neopírají. Pokud by Nejvyšší soud přistoupil např. ke zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci soudu nižšího stupně k nápravě, uvedený postup by jen stěží mohl ovlivnit postavení obviněné, přičemž ani otázka, která by byla předmětem pro další řešení, není po právní stránce zásadního významu. Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud ke zrušení dřívějších rozhodnutí neuchýlil, byť shledal, že soudy v daném bodě pochybily.
I přes výše uvedenou výhradu mohl Nejvyšší soud konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání J. C. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu