ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.575.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 575/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání podaném V. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 13 To 300/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 45/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 T 45/2016, byl V. B. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 28. 9. 2015 kolem 14.30 hodin na silnici mezi obcemi V. M. a D., okr. Ú. n. O., po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy rozborem vzorku krve odebraného v 15.25 hod. bylo zjištěno 2,21 g/kg alkoholu, řídil osobní vozidlo zn. Ford Mondeo, kdy v prostoru křižovatky s účelovou komunikací vpravo a vjezdem na cyklostezku po levé straně v důsledku podnapilosti a vysoké rychlosti jízdy v rozmezí 136 až 156 km/hod. při jízdě v levém průběžném jízdním pruhu nestačil reagovat na cyklistu vjíždějícího do křižovatky zprava po dopravním značením neupravené vedlejší účelové komunikaci v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, přední částí vozidla narazil do levého boku jízdního kola a cyklisty, který byl nárazem odhozen na kapotu, čelní sklo a střechu vozidla a následně vlevo na sloupek dopravní značky, přičemž cyklista L. K., posledně bytem P. – T. v důsledku utrpěných zranění na místě zemřel, kdy tímto jednáním obžalovaný porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §18 odst. 1, 3, §12 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů . Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti roků. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
V předmětné věci podali obviněný a poškození D. K., K. K., M. K., J. K., B. Š., nezletilá „X. X.“*) a nezletilý „Y. Y.“*) , odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 13 To 300/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Předně zrekapituloval obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dále namítl, že ve věci rozhodoval soud, který k tomu neměl dostatečnou kompetenci. Soud nebyl řádně obsazen, složení senátu neodpovídalo právním předpisům a takto složený soud tedy neměl pravomoc o obviněném rozhodovat. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté uvedl, že byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav věci. Soudy jednak pochybily, když nepřistoupily na návrhy obhajoby k doplnění dokazování, zejména stran zjištění hladiny alkoholu v krvi obviněného v rozhodné době. K tomuto nastínil, že odběr mohl být něčím ovlivněn, např. použitou dezinfekcí či léky podanými před samotným odběrem krve. Rovněž je nepravděpodobné, že by měly být vzorky krve zkoumány až dva dny po odběru, což vyvolává otázky ohledně možné manipulace s danými vzorky. Dále namítl, že se znalecký posudek Ing. Ivana Krejsy nevypořádal se všemi důležitými okolnostmi, které byly v průběhu řízení zjištěny a soudy ani nevyhověly návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Rovněž další návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty, v čemž tedy obviněný spatřuje extrémně nesprávný postup soudu . Na nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav věci poté navazuje taktéž nesprávné právní hodnocení. Obviněný nadto namítl, že k rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy nebyly prokázány rozhodné okolnosti. Poškození by tudíž měli být se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Krom výše uvedeného lze z podaného dovolání dovodit ( pozn. Nejvyššího soudu: byť není zcela zřejmé, zda tato námitka byla směřována toliko soudu druhého stupně anebo rovněž Nejvyššímu soudu ) i návrh obviněného, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru o vině obviněného , tak by mu měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody s dlouhou zkušební dobou . Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve podotkl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. naplněn nebyl, neboť ze spisového materiálu je evidentní, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí byl věcně příslušný a rovněž byl náležitě obsazen. V rámci druhého uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný toliko opakuje svoji dřívější argumentaci, se kterou se však soudy náležitě vypořádaly. Odmítnutí navrhovaného doplnění dokazování bylo dostatečně odůvodněno a námitky obviněného, toliko směřované proti učiněným skutkovým zjištěním a procesu dokazování, nemají jakoukoli oporu. Rovněž k rozhodnutí o nárocích na přiznání nemajetkové újmy měl soud prvního stupně dostatečné podklady a dané rozhodnutí je v souladu se současnou judikaturou. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nadto nelze dovodit ani přítomnost extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Pokud jde o námitky obviněného podřazené pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že obviněný toliko neurčitě naznačuje „nedostatečnou kompetentnost“ a „nedostatek pravomoci“ soudů k rozhodování o jeho vině, tak nezbývá než konstatovat, že příslušné senáty jak Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, tak i Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, rozhodovaly náležitě obsazeny a pochybnosti nevznikají ani o věcné příslušnosti těchto soudů. Uvedeným námitkám tudíž nebylo možné přiznat jakoukoli relevanci.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména možnost manipulace se vzorkem odebrané krve obviněného po nehodě, závěry stran ovlivnění obviněného alkoholem či závěry vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Ivana Krejsy), neúplnost procesu dokazování (zamítnutí některých důkazních návrhů) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Byť soudy nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění odkazování, nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V projednávané věci však nelze konstatovat, že se soudy navrhovanými důkazy vůbec nezabývaly, kdy soudy jasně a logicky uvedly (byť ve stručnosti), proč shledaly obhajobou navrhované doplnění dokazování nadbytečným (viz zejména str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a dále argumentace na str. 4 a 5 usnesení soudu druhého stupně). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Jelikož byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Rovněž výrok o náhradě nemajetkové újmy vůči nejbližším příbuzným poškozeného má náležitou oporu v provedeném dokazování a závěry soudu prvního stupně (s nimiž se soud druhého stupně zcela ztotožnil) byly náležitě odůvodněny. Soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a reflektoval rovněž spoluzavinění poškozeného na nehodovém ději, přičemž poškozené částečně odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Soudy prvního i druhého stupně tedy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Stran námitek směřujících k nepřiměřené přísnosti uloženého trestu (kdy se obviněný domáhal uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu) poté lze předestřít, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání V. B. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.