ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.616.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 616/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání podaném J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 67 To 264/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 138/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 38 T 138/2015, byl J. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), a společnost J & K Investment Trading s r. o., IČ: 24124508, se sídlem Malešická 2823/20A, Praha 3 – Žižkov, PSČ: 130 00, byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Společnost J & K Investment Trading s r. o. byla za uvedený zločin odsouzena k trestu uveřejnění rozsudku. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obviněný a společnost J & K Investment Trading s r. o. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 67 To 264/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jakožto jediný jednatel společnosti J & K Investment Trading, s. r. o., se sídlem Malešická 2823/20a, Praha 3, IČ: 24124508, vystupující jako zprostředkovatel, dne 19. 2. 2013 sjednal korespondenčně prostřednictvím e-mailu s D. L., jednajícím za poškozenou společnost KAZPOWER, s. r. o., se sídlem Mrkosova 516/3, Praha 5, IČ: 28520149, smlouvu pod označením „Kupní smlouva č. ...“, jejímž předmětem bylo dodání osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz ML 350 BlueTec 4Matic, VIN: ..., se sjednanou vratnou kaucí ve výši 679.000 Kč, kterou na bankovní účet společnosti J & K Investment Trading, s. r. o., č. ..., vedený u Československé obchodní banky, a. s., jménem poškozené společnosti zajistil zaslat D. L., když dne 20. 2. 2013 byla na účet společnosti J & K Investment Trading, s. r. o., částka ve výši 679.000 Kč připsána, obžalovaný ji téhož dne z bankovního účtu v celé její výši vyzvedl v hotovosti a použil nezjištěným způsobem, aniž by pro poškozenou společnost u prodejce učinil objednávku předmětného vozidla, či jiného typově shodného vozidla, přičemž vozidlo poškozené společnosti nedodal a vratnou kauci dosud nevrátil a pošk. společnosti KAZPOWER, s. r. o., se sídlem Mrkosova 516/3, Praha 5, IČ: 28520149 (nyní spol. ArNuvo, s. r. o., se sídlem Bílkova 863/17, Praha 1) tak způsobil škodu ve výši 679.000 Kč . Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Společnost J & K Investment Trading, s. r. o. poté byla podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, kterým měla spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s §7 zákona č. 418/2011 Sb.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména poukázal, že soud druhého stupně zrušil původní rozsudek, když naznal, že skutek popsaný v obžalobě (s jistou modifikací) je namístě hodnotit jako trestný čin zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku, který je možné spáchat tím, že pachatel přijme zálohu na základě smlouvy jiného smluvního typu, než je kupní smlouva, tedy na konkrétní, bezprostřední účel a na tento ji nepoužije. Pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je však nezbytné prokázat úmyslnou formu zavinění, která bude zřejmá na podkladě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Přestože soud druhého stupně rozvedl, že neshledal předchozí úmysl obviněného pro spáchání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tak dále konstatoval, že byl prokázán úmysl následný, směřující k trestnému činu zpronevěry. Pokud soud rovněž uzavřel, že obviněný neměl ekvivalent pro vrácení částky poškozené, tak v tomto ohledu vycházel toliko s přihlédnutím k účtu, na který byly peněžní prostředky (ze strany poškozené) zaslány, avšak nezkoumal ostatní účty společnosti. Jiného nesprávného právního posouzení věci se poté soud druhého stupně měl dopustit v souvislosti s posuzováním charakteru předmětné smlouvy, kterou považoval za smlouvu zprostředkovatelskou. Dle obviněného se však podle všech skutečností jednalo spíše o smlouvu kupní, neboť předmětem bylo dodání zboží. Takové posouzení dané smlouvy soudem druhého stupně následně vedlo k závěru o spáchání trestného činu zpronevěry. Soud ovšem sám konstatoval, že pokud by šlo o smlouvu kupní a záloha (sporné peněžní prostředky) by byla přijata na základě takové smlouvy, nebylo by možné o zpronevěře hovořit, neboť zpronevěry se přijetím zálohy kupní ceny podle kupní smlouvy nelze dopustit. Dalšího nesprávného právního posouzení věci se měl soud dopustit, pokud uzavřel, že obviněný (resp. společnost, za kterou jednal) závazek nesplnil, když ani konkrétní, ani jiné auto pro poškozenou neobjednal. Smlouva však obviněného nezavazovala dodat poškozené konkrétní vozidlo. Nesprávného právního posouzení věci se podle obviněného soud dopustil taktéž chybným posuzováním okolností, zda byla poskytnutá záloha vratná či nikoli. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která zejména poukázala, že předmětem daného smluvního ujednání bylo dodání zcela konkrétního osobního motorového vozidla se sjednanou vratnou kaucí, aniž by ve smyslu jeho formálního označení jako „kupní smlouvy“ mělo jejím prostřednictvím dojít k převodu vlastnického práva obchodované věci. S přihlédnutím k okolnostem není namístě soudu druhého stupně důvodně vytýkat, že by v souvislosti s posouzením právního titulu, na jehož podkladě došlo k převedení dohodnuté finanční částky do dispozice obviněným zastupované obchodní společnosti, nepostupoval správně, pokud předmětný právní úkon nehodnotil jako kupní smlouvu ve smyslu jeho formálního označení, nýbrž zabýval se jejím skutečným obsahem. Sjednanou a následně poskytnutou tzv. vratnou kauci by bylo možné považovat za zálohu kupní ceny pouze tehdy, pokud by nebyla označena jako vratná a pokud by podmínka její návratnosti nebyla vymezena ve smlouvě tak, že nastane v případě nedodání vozidla ve stanovené lhůtě. Za předpokladu, že obviněný přijal vratnou zálohu za účelem obstarání konkrétní záležitosti, resp. opatření konkrétního zboží pro poškozenou společnost, aniž by tak učinil a dané finanční prostředky si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, pak z hlediska subjektivní stránky jeho jednání zůstává podstatným, že uvedeným způsobem zmařil základní účel svěření a tudíž si musel být vědom toho, že takovým užitím způsobí škodu ve výši, v jaké svěřené finanční prostředky neoprávněně odčerpá. Ve věci prokázané skutkové okolnosti tedy plně svědčí o tom, že si obviněný svěřené finanční prostředky úmyslně přisvojil. Další námitky obviněného poté státní zástupkyně označila za ryze skutkového charakteru a jako takové za nespadající pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům (resp. soudu druhého stupně) vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména posouzení charakteru smlouvy uzavřené mezi ním a poškozenou) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely, a to přestože během řízení došlo ke změně právní kvalifikace jednání obviněného. Soudu druhého stupně rovněž nelze vytýkat, že předmětnou smlouvu posuzoval podle jejího skutečného obsahu, nikoli podle označení. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek k právní kvalifikaci jednání obviněného Nejvyšší soud připomíná, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Tato právní kvalifikace má jednoznačný podklad v soudy provedeném dokazování a učiněných skutkových zjištěních. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty, jak ostatně poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření, Nejvyšší soud již dříve předestřel, že z hlediska subjektivní stránky (a výše škody) u trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je podstatné, že obviněný vědomě užil účelově vázané finanční prostředky v rozporu s vymezeným účelem a neinvestoval je tak, jak byl povinen, čímž zmařil základní účel svěření, přičemž si musel být vědom toho, že takovým užitím způsobí škodu, a to právě ve výši, v jaké peněžní prostředky neoprávněně odčerpá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 70/2016; obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 342/2015).
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž soud jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěl a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání J. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu