ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.631.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 631/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání podaném O. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 8 To 477/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 35/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 8 To 477/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 91 T 35/2016, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 91 T 35/2016, byl O. P. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěném čase v noci ze dne 14. 11. 2015 na 15. 11. 2015 jako řidič a majitel motorového vozidla Mercedes Sprinter 313 CDI, reg. zn. ..., MPZ: Ukrajina, přepravil v tomto vozidle státního příslušníka Ukrajinské republiky jménem V. R., do České republiky přes hraniční přechod B. – K., ačkoli si ze všech okolností případu musel být vědom, že tato osoba nedisponuje platným cestovním dokladem a vízem či povolením pro vstup nebo pobyt na území České republiky, přičemž při policejní kontrole dne 15. 11. 2015 ve 2:45 hodin v B. na ... km dálnice ... ve směru z B. na P. se výše uvedený V. R., prokázal padělanou identifikační kartou Rumunské republiky č. ..., kterou se vydával za státního příslušníka Rumunské republiky . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 8 To 477/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně nejsou v souladu s platným hmotným právem a dovozují existenci nepřímého úmyslu v rozporu s platnou právní úpravou. Poté poukázal na „úskočné“ jednání soudu prvního stupně, který naléhal na obhajobu, aby netrvala na dalších výsleších čistě z důvodu, že dotyčné osoby již byly vyhoštěny. Soud druhého stupně následně konal veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného a jeho obhájce, ačkoli se tento řádně omluvil pro nehodu na cestě. Námitku konání veřejného zasedání bez přítomnosti obhajoby předseda senátu slíbil zaprotokolovat, což se však zřejmě nestalo. Nesprávné právní posouzení spočívá ve zjištění protiprávnosti překročení hranice ze strany osoby V. R., který se však prezentoval občanským průkazem občana EU. A dále pak ve skutečnosti, že se nejednalo o překročení hranice v rozporu s platnou právní úpravou o státních hranicích. S uvedeným je poté spojeno nesprávné posouzení subjektivní stránky dané skutkové podstaty, kdy samotné předložení resp. kontrola občanského průkazu občana EU nemůže být jakkoli posouzeno jako úmyslné jednání. V daném kontextu obviněný odkázal na nemožnost překročení hranice mezi Českou a Slovenskou republikou nedovoleně, a to bez splnění předpokladu, že by mu bylo prokázáno úmyslné jednání zahrnující vědomí či srozumění se skutečností, že se zde dotyčná osoba nacházela protiprávně. Dále nadnesl, že přepravu desítek a možná i stovek osob ze Ž. do P. denně provádí více dopravců, přičemž žádný z nich nekontroluje občanské průkazy svých pasažérů. Tito však trestně stíháni nejsou. Rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012, a mj. namítl, že pojem „nedovolené překročení státní hranice“ je nutno vyložit jako její překročení bez příslušných platných dokladů, přičemž i s těmi je zakázáno překračovat státní hranici mimo hraniční přechody. V rámci řízení přitom bylo zjištěno, že se V. R. prokazoval takovými doklady, které obviněný neměl důvod považovat za padělky. Ostatně i orgány činné v trestním řízení potřebovaly znalecký posudek k posouzení rozhodných okolností. Aby tedy byl obviněný shledán vinným za podílení se na nedovoleném překročení státní hranice, musel by danou nedovolenost přinejmenším vnímat. K podanému dovolání obhajoba rovněž přiložila čestné prohlášení O. H., který v tomto prohlašuje, že v noci ze dne 14. 11. 2015 na 15. 11. 2015 se potkal s obviněným na benzinové stanici v Ž., kde obviněný do svého vozidla nechal nastoupit V. R. a T. Ch. za účelem odvozu do P. Z čestného prohlášení dále vyplývá, že se V. R. i T. Ch. prokázali připravenými rumunskými průkazy a obviněný tyto doklady kontroloval. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve připomenul dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že se neztotožňuje s právním názorem obviněného, že by umožněním překročení tzv. vnitřní hranice schengenského prostoru nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty žalovaného přečinu. V tomto ohledu se tedy ztotožnil s argumentací soudů prvního a druhého stupně. Přisvědčil však obviněnému, pokud jde o namítaný nedostatek naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu ve formě úmyslu. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně popsané jednání totiž dostatečně nevyjadřuje vědomost obviněného o tom, že by V. R. překračoval hranice České republiky nedovoleně. Danou vadu výroku o vině poté nelze považovat za pouze formální, neboť náležité vyjádření vědomosti obviněného o nedovoleném překračování hranice České republiky V. R. nelze bez zřejmých pochybností dovodit ani z podrobněji rozvedených skutkových zjištění soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí. Rovněž připomenul, že se měl V. R. prokazovat padělkem identifikační karty Rumunské republiky, přičemž obviněný důvodně namítal, že toto falzum bylo odhaleno až na základě provedené expertizy. U obviněného pak nelze dovozovat jeho vědomí o pravé podobě rumunských dokladů. Státní zástupce shrnul, že obviněný nemusel nutně vědět o tom, že V. R. pomáhá s nedovoleným překročením hranice České republiky a že tedy jednal úmyslně. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud případně rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na dané vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že souhlasí se zrušením předmětných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, resp. navrhl, aby namísto takového postupu byl rovnou vydán zprošťující rozsudek. Rovněž opětovně poukázal, že nemohl mít povědomí o tom, že převážené osoby jsou na území Slovenské a České republiky neoprávněně.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně nemohl přisvědčit námitkám stran chybného posouzení otázky nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu skutkové podstaty trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje . Pokud jde o otázku trestnosti či beztrestnosti překračování samotné vnitřní pozemní státní hranice České republiky, tak ustanovení §340 tr. zákoníku samo o sobě neobsahuje žádné omezení, že by de facto měly být chráněny toliko tzv. vnější hranice schengenského prostoru. Ustanovení §340 tr. zákoníku se tudíž vztahuje na všechny případy organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice České republiky v jakémkoli jejím místě a případnou následnou přepravu přes dané státní území. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud mohl přisvědčit argumentaci soudů prvního a druhého stupně, na kterou lze pro úplnost zcela odkázat. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými ani námitky směřující ke konání veřejného zasedání u soudu druhého stupně bez přítomnosti obviněného či jeho obhájce. O veřejném zasedání byl obviněný toliko vyrozuměn, nikoli předvolán, čímž dal předseda senátu jasně najevo, že účast obviněného není nezbytná pro projednání odvolání, přičemž nebyly prováděny žádné důkazy, ke kterým by měl obviněný právo se vyjádřit. Obviněný přitom ani neuplatnil relevantní dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Problematika kontroly pasažérů překračujících státní hranice, kteří využívají služeb mezinárodních přepravců, poté není meritem nyní projednávané trestní věci. Dále pak, obviněným namítané „úskočné“ jednání soudu, který měl naléhat na obhajobu, aby netrvala na doplnění dokazování, není podpořeno žádnými relevantními argumenty a průkaznými skutečnostmi.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Rovněž pokud jde o čestné prohlášení O. H., tak Nejvyšší soud připomíná, že podle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout . K provádění důkazů před Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení §2 tr. ř. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity, kdy dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu. Tudíž ani postupem podle §265r odst. 7 tr. ř. se zpravidla nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů.
Mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti, může být ve výjimečných případech i přesto odůvodněn, zejména pakliže je přítomen tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Jak bude uvedeno dále, právě takový extrémní rozpor Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci obviněného spatřuje.
Byť soudy vcelku právem na obviněného nahlížely jako na osobu nevěrohodnou, k čemuž obviněný přispíval různými verzemi událostí, jak je prezentoval ve svých vyjádřeních (otázky stran kontroly cestovních dokladů a místa, kde měli V. R. a T. Ch. do vozidla nastoupit, jeho finančních příjmů atd.), tak se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s hodnocením důkazů, které mělo podporovat závěry o úmyslném zavinění obviněného, tudíž i naplnění všech obligatorních znaků dané skutkové podstaty podle §340 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) uzavřel, že obviněný si ze všech okolností případu musel být vědom, že tato osoba (V. R.) nedisponuje platným cestovním dokladem a vízem či povolením pro vstup nebo pobyt na území České republiky . Toto tvrzení, pojaté rovněž do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, bylo opřeno mj. o deklarované jednání obviněného, který neměl jakkoli kontrolovat, zda jeho pasažéři vůbec disponují nějakými cestovními doklady, které by je opravňovali ke vstupu či pobytu na území České republiky. Z výpovědi V. R. ovšem vyplývá, že obviněný se o doklady „zajímal“ a že mu rumunský průkaz ukázal. Z takto koncipovaného skutkového děje přitom nelze usuzovat na alespoň nepřímý úmysl obviněného, neboť pokud tento měl za to, že předložený rumunský doklad je pravý, tak by svědkovi V. R. nic nebránilo volně se pohybovat v rámci schengenského prostoru, a to ať už na území států Maďarsko – Slovensko – Česká republika, anebo Slovensko – Česká republika. Pokud orgány činné v trestním řízení musely využít expertizy k prokázání falzifikátu daného dokladu, resp. podvrh odhalili v rámci kontroly policisté, u nichž lze předpokládat zvláštní znalosti stran podoby a náležitostí cestovních dokladů, jinými slovy předmětný doklad se laikovi na první pohled nemusí zdát padělaný, tak lze stěží předjímat, že nepravost dokladu měla být zřejmá obviněnému. Za současného skutkového stavu podle Nejvyššího soudu nebylo najisto v duchu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. postaveno, že se obviněný o odklady svých pasažérů vůbec nezajímal a „musel si tak být vědom, že platnými cestovními doklady nedisponovali“. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně tudíž nemá oporu v navazujícím odůvodnění, jak ostatně poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Soudy prvního a druhého stupně tedy logicky a přesvědčivě neodůvodnily svá rozhodnutí, jak jim ukládají ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
Je tedy nezbytné, aby Městský soud v Brně trestní věc obviněného O. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat okolnostmi stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 tr. zákoníku. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání obviněného nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 8 To 477/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 91 T 35/2016, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu