ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.656.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 656/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání podaném D. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 55 To 199/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 114/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 6 T 114/2015, byl D. S. (dále jen obviněný) uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) [ad 1)], dále zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [ad 2)], a přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku [ad 3)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obviněný a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 55 To 199/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně namítl, že došlo k nesprávnému hodnocení otázky protiprávního jednání, otázky zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakož i jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, což bylo dáno extrémním nesouladem mezi zjištěnými okolnostmi a učiněnými právními závěry. Nadto mělo dojít k porušení práva na nestranné posuzování věci a zásady in dubio pro reo, kdy soudy k dokazování viny obviněného přistoupily předpojatě a jednostranně a rovněž nesprávně vyhodnotily provedené důkazy.
V podrobnostech dále rozvedl, že závěr soudů o jeho jednání v přímém úmyslu nemá podklad v provedených důkazech. Naopak je zřejmé, že nejednal v úmyslu použít finanční prostředky poskytnuté ve formě dotace k jinému účelu, než ke kterému byly určeny. Soudy rovněž chybně dovodily, že obviněný měl být jakýmsi „mozkem“ celé akce a jejím iniciátorem. Ze svědeckých výpovědí je naopak zřejmé, že iniciátorem celé akce byl zástupce společnosti Pila Javořice, a. s., když daným projektem bylo zamýšleno kompenzovat určité negativní působení pilařské výroby uvedené společnosti a projekt měl za cíl rozvoj cestovního ruchu a zaměstnanosti v této oblasti. O tom, že nějaké plánovité vyvádění finančních prostředků poskytnutých v rámci dotace nebylo úmyslem obviněného, má svědčit rovněž skutečnost, že inicioval a zajistil založení transparentního účtu, ke kterému měly přístup všechny osoby na projektu zúčastněné, přičemž veškeré účetní podklady byly přístupné všem členům dozorčí i správní rady. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že organizátorem projektu nebyl obviněný, nýbrž celý projekt zastřešovala společnost Pila Javořice, a. s. Žádným důkazem nebylo ani prokázáno, že by jednal v rozporu s usnesením správní či dozorčí rady obecně prospěšné společnosti. Dále pak, závěr soudů o tom, že obviněný vzhledem ke svým zkušenostem v jiných obecně prospěšných společnostech převyšoval svojí erudicí zkušenosti starostů (členů správní a dozorčí rady), nemohou být důvodem pro závěr, že snad měl využít jejich neznalosti v oblasti dotační politiky, resp. v oblasti územního a stavebního řízení. V rozporu se závěrem soudů o přímém úmyslu jsou i důkazy stran uzavření smlouvy o dílo se společností AREA, s. r. o., která byla vybrána v transparentním výběrovém řízení, pro jejíž výběr hlasovali právě členové kolektivních orgánů obecně prospěšné společnosti. Spolupráci se společností LH Projekt, a. s., poté navrhl investor celého projektu, nikoli obviněný. Ze smlouvy o dílo uzavřené se společností AREA, s. r. o., je zřejmé, že tato společnost měla vypracovat projektovou dokumentaci pro územní řízení a provádět inženýrskou činnost směřující k vydání územního rozhodnutí a zajistit vydání stavebního povolení. Samotná skutečnost, že k vydání územního rozhodnutí nedošlo v dohodnutém termínu, poté nemůže mít za následek zánik platnosti uzavřené smlouvy o dílo, neboť to přímo ze smlouvy nevyplývá a účastníci se na takovém zániku smlouvy nedohodli. Smlouva o dílo nadále platila, a proto bylo pokračováno v plnění díla podle smlouvy a bylo nutné činnost zhotovitele financovat. Vydání územního rozhodnutí i stavebního povolení bylo ve stanovené lhůtě znemožněno vlivem třetích osob nezávisle na vůli zhotovitele, který se naopak snažil i po uplynutí sjednaného termínu dílo dokončit. Proto nelze obviněnému klást za vinu, že dal úmyslně příkaz k úhradě prací směřujících k vydání příslušných rozhodnutí stavebního úřadu. Ve světle provedených důkazů neobstojí ani závěr, že společnosti AREA, s. r. o., byly poukazovány finanční prostředky z dotací v rozporu s účelem, ke kterému byly poskytnuty. Ze smluv uzavřených mezi obecně prospěšnou společností Romže a Krajským úřadem Olomouckého kraje nelze dojít k závěru, že kritériem hodnocení pro poskytnutí dotace je územní rozhodnutí a stavební povolení. Z textu smluv totiž vyplývá, že dotacemi měly být financovány činnosti směřující k vydání příslušných rozhodnutí. Závěr, že obviněný společně s jednatelem společnosti AREA, s. r. o., věděl, že nebude možné dosáhnout obsahu smlouvy o dílo, je přitom fabulací nemající podklad v provedeném dokazování. V době, kdy bylo územní řízení zastaveno, byl celý proces na začátku a nikterak nebylo prokázáno, že by cíle spočívajícího ve vydání daného rozhodnutí nebylo možné posléze dosáhnout. Pokud jde o dodatky č. 1, č. 2 a č. 3 ke smlouvě o dílo, tak nebylo prokázáno, že by obviněný falšoval podpisy Ing. V. P. Stejně tak obviněný nemohl mít povědomí, že se nejedná o pravé podpisy, přičemž jednal v dobré víře, že dodatky byly spolupodepsány osobou k tomu oprávněnou. Stran vyčíslení hodnoty prací, které byly pro obecně prospěšnou společnost provedeny, obviněný poukázal, že zpracovaný posudek nepostihl veškeré práce, které byly skutečně provedeny. Kontrolorům poté byly sdělovány informace, jež byly neúplné a zavádějící. S ohledem na uvedené jsou tedy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, přičemž znaky předmětných skutkových podstat nebyly beze zbytku naplněny. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména okolností, kdo měl být de facto organizátorem celého podvodného jednání, dále jakým způsobem byly nastaveny kontrolní mechanismy v rámci správní a dozorčí rady, rovněž otázek stran zapojení a role společností AREA, s. r. o., a LH Projekt, a. s., dílčího plnění předmětné smlouvy o dílo, jednotlivých kroků k zajištění vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, anebo vyčíslení hodnoty prací, které byly pro obecně prospěšnou společnost Romže, o. p. s., provedeny) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, který na stranách 52 a následujících svého rozhodnutí provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, resp. s argumentací soudu druhého stupně, jak ji předestřel na stranách 7 a následujících dovoláním napadeného usnesení, na což Nejvyšší soud plně odkazuje, jelikož daná argumentace je zcela přiléhavá a vypořádává se se všemi klíčovými body, na které obviněný poukazoval v rámci své obhajoby v průběhu celého řízení. V uvedených rozhodnutích bylo náležitě rozvedeno, jakým způsobem byly čerpány poskytnuté finanční prostředky a že k tomu docházelo v rozporu se sjednaným účelem. K pravosti podpisů Ing. V. P. se poté vyjadřovala i znalkyně z oboru písmoznalectví a taktéž tato otázka byla v rozhodnutích soudů patřičně reflektována. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Úvahy soudů, jež se ubíraly ke zjištění, jaké mohly mít jednotlivé na věci zainteresované osoby povědomí o problematice čerpání dotací a jejich využití apod., poté dokreslují činnost obecně prospěšné společnosti Romže, o. p. s., což ovšem neznamená, že pouze na těchto úvahách byl založen závěr o vině obviněného z jemu přisuzované trestné činnosti, neboť ten byl najisto postaven s přihlédnutím ke všem ostatním ve věci provedeným důkazům.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněného stran absence obligatorních znaků předmětných skutkových podstat, zejména tedy subjektivní stránky. Obviněný jednak opětovně rozporoval provedené důkazy a učiněná skutková zjištění, a dále pak soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) náležitě objasnil, v čem je zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spatřováno, kdy obviněný na základě všech zjištěných skutečností musel bezpochyby vědět, že vyplácí za společnost Romže, o. p. s., společnosti AREA, s. r. o., peníze k jinému, než sjednanému účelu a stejně tak musel postupem času vědět, že společnost AREA, s. r. o., nemůže pro chybějící náležitosti dokumentace dokončit územní řízení a dosáhnout ani na územní rozhodnutí. Úmyslnou formu zavinění obviněného soud prvního stupně náležitě ozřejmil na stranách 54 a následujících svého rozhodnutí, na což lze pro úplnost odkázat.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětných jednání jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. [jednání ad 1)], dále zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [jednání ad 2)], a přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku [jednání ad 3)] zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání D. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu