ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.729.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 729/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání podaném F. Ř. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 2 To 119/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 4 T 11/2016, byl F. Ř. (dále jen obviněný) uznán vinným z organizátorství zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a z organizátorství přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době měsíce listopadu 2015 obžalovaná M. Š., tehdy pečovatelka Městského ústavu sociálních služeb Plzeň, sdělila v restauraci N. P. v P. při přátelském rozhovoru svému známému obžalovanému F. Ř., (dále obžalovaný Ř. st.), že chodí ošetřovat starého pána, který má doma v krabici peníze, a to několik set tisíc, možná půl milionu, dalších 1.200.000 Kč na knížce, a že pokud by se mu peníze vzaly, ani by to nepoznal, a že může za účelem krádeže těchto peněz obstarat od bytu tohoto pána klíče, načež zareagoval obžalovaný Ř. st., tak, že obviněné Š. sdělil, že pokud, by byly klíče, že by se peníze mohly ukrást, při dalším rozhovoru obžalovaná Š. sdělila obžalovanému Ř. st., že bude mít ty klíče, na což reagoval obžalovaný Ř. st. sdělením, že se zeptá někoho, kdo by to ukradl, že sám se do toho nechce „namočit“, a sám následně sdělil svému synovi obžalovanému F. Ř., (dále obžalovaný Ř. ml.), o možnosti vykradení starého pána, který má mít ve svém bytě, od něhož by mohl od pečovatelky M. sehnat klíče, peníze, a poté, co obžalovaný Ř. ml. obžalovanému Ř. st. sdělil, že krádež provede, převzal obžalovaný Ř. st. od obžalované Š. zřejmě v P. na n. R. v blíže nezjištěné době koncem měsíce listopadu 2015 či počátkem měsíce prosince 2015 duplikát klíče od vchodových dveří činžovního domu na adrese P., M. ..., a duplikát klíče od bytu číslo ... na této adrese uživatele bytu J. S., o kterého obžalovaná M. Š. v rámci svého zaměstnání pečovala, měla k jeho klíčům přístup a za účelem krádeže nechala tyto duplikáty klíčů zhotovit, dále obžalovanému Ř. st. sdělila nejméně přesnou adresu, označení bytu, jméno poškozeného J. S., že se peníze nacházejí v papírové krabici od bot červené barvy umístěné v sekretáři či obývací stěně v obývacím pokoji, uvedla, že poškozený S. chodí z bytu ven, přibližný čas, kdy nebývá doma, obžalovaný Ř. st. duplikáty klíčů následně předal obžalovanému Ř. ml. a sdělil mu uvedené informace, které měl od obžalované Š., byl vyrozuměn obžalovaným Ř. ml., že k provedení krádeže s sebou vezme obžalovaného B., instruoval obžalovaného Ř. ml., aby si nejprve byt poškozeného S. obhlédli, vyčkali až nebude doma a za pomoci předaných klíčů do bytu vnikli, peníze odcizili a přinesli je, aby mohly být rozděleny pro něho, pečovatelku a oba obžalované, načež obžalovaný Ř. ml. sdělil tyto informace obžalovanému B., jakož i to, že se v bytě poškozeného nachází 800.000 Kč až milion korun a dohodl se s obžalovaným B., že se získanými klíči dostanou do bytu, aby tyto peníze odcizili, tyto že následně budou rozděleny na čtyři díly, a tak dne 3. 12. 2015 v době kolem 16:15 hod. za užití duplikátů klíčů obžalovaný Ř. ml. a obžalovaný B. otevřeli vchodové dveře domu v P., M. ..., a v rukavicích, v čepicích a se zapnutými bundami k bradám odemkli vchodové dveře bytu číslo ..., vešli do obývacího pokoje, kde však v tu chvíli nečekaně seděl u konferenčního stolku poškozený J. S. a na obžalované reagoval vstáváním z křesla, načež k němu okamžitě přistoupil obžalovaný B. a povalil jej na břicho na zem, kde mu rukama přitlačil hlavu a tělo k podlaze, zatímco obžalovaný Ř. ml. prohledal obývací stěnu a z její horní skříňky vytáhl papírovou krabici, ve které se nacházely obálky s finanční hotovostí v celkové výši nejméně 611.400 Kč, řekl, obžalovanému B., že „to má“ a „jdou“ či „mizí“, a s touto krabicí včetně obsahu následně oba z bytu utekli a později obžalovaný Ř. st. finanční hotovost, kterou mu předal obžalovaný Ř. ml. rozdělil na čtyři díly, dva dal obžalovanému Ř. ml., aby z toho jeden předal obžalovanému B., což ten učinil, jeden díl si obžalovaný Ř. st. ponechal a čtvrtý díl předal obžalované Š., tím způsobili poškozenému J. S., nejméně škodu odcizením finanční hotovosti v celkové výši 611.400 Kč, na zdraví poškozenému S. závažnější újma nevznikla, když nezjištěným mechanismem při ataku své osoby obžalovaným B. či v důsledku pádu skříňky obývací stěny utrpěl toliko odřeninu pod levým kolenem . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněných M. B., F. Ř., a M. Š., roz. Š. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 2 To 119/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soudy chybně dospěly k závěru o úmyslu obviněných způsobit značnou škodu. V tomto ohledu připomenul obsah některých svědeckých výpovědí a zdůraznil, že pokud ve věci vyvstaly jakékoli pochybnosti, měly být vykládány v duchu in dubio pro reo . Dále pak popřel, resp. bagatelizoval svoji přisuzovanou roli coby organizátora trestného jednání, když toliko předával informace mezi stranami. Podle obviněného nebyl prokázán jak jeho úmysl odcizit částku vyšší než 500.000 Kč, tak ani skutečnost, že odcizená částka činila přes 600.000 Kč. Vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání následně došlo k uložení trestu v neadekvátní výši. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání obviněný nadto přiložil dokument, který by měl být dopisem od poškozeného a ze kterého by mělo vyplývat, že odcizená částka byla nižší, než jakou pojaly do svých rozhodnutí soudy prvního a druhého stupně.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a připomenula dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedla, že se jimi zabývaly již soudy prvního i druhého stupně. Soudy podle jejího názoru správně vyhodnotily provedené důkazy, důsledně přihlížely ke všem výpovědím a stejně tak se patřičně zabývaly použitelností výpovědí spoluobviněných. Státní zástupkyně má tedy za to, že rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran výše způsobené škody, interpretaci jednotlivých svědeckých výpovědí anebo roli obviněného na celém skutkovém ději) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud jde o roli obviněného na celém jednání, tak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela logicky vysvětlil, proč je na něj nezbytné nahlížet jako na organizátora (srov. str. 26 rozsudku soudu prvního stupně) označené trestné činnosti. Krom toho, obviněný ve svém dovolání nikterak nerozebírá právní otázku organizátorství trestného činu, nýbrž toliko rozporuje skutková zjištění stran jeho dílčích úkonů, kterými koordinoval roli obviněné M. Š. a obviněných M. B. a F. Ř. ml. Stejně tak se soudy náležitě zabývaly otázkou způsobené škody a její výše, resp. úmyslu obviněných k odcizení daného obnosu (viz zejména str. 24 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž na základě provedeného dokazování mohly učinit skutková zjištění stran úmyslu obviněných odcizit takové finanční prostředky, které budou přesahovat 500.000 Kč a ve finále tak způsobit značnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud poté konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Lze tedy uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání obviněného F. Ř. jako organizátorství zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a organizátorství přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud dále obviněný poukazuje na dopis od poškozeného, který využil k tomu aby opětovně nadnesl otázku stran finanční hotovosti, kterou měl poškozený u sebe doma a kterou tedy vůbec bylo možné odcizit, tak Nejvyšší soud připomíná, že podle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout . K provádění důkazů před Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení §2 tr. ř. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc (jak již bylo uvedeno) Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity, kdy dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu. Tudíž ani postupem podle §265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy prvního a druhého stupně při svých rozhodnutích vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž závěr o výši odcizených finančních prostředků byl najisto postaven s ohledem na (v dané věci) provedené dokazování.
Stran námitek směřujících k nepřiměřené přísnosti uloženého trestu poté lze předestřít, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu