ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.739.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 739/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání podaném D. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 9 To 505/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 86/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 9 T 86/2016, byl D. Z. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem pokusem přečinu poškození cizí věci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §228 odst. 1 tr. zákoníku (jednání ad I.), a dále zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (jednání ad II.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost, jakož i za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl pod bodem 2) výroku uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, č. j. 6 T 6/2016-83, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 To 183/2016-105, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu pod bodem 2) z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, č. j. 6 T 6/2016-83, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 9 To 505/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného za předmětnou trestnou činnost, jakož i za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl pod bodem 2) výroku uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, č. j. 6 T 6/2016-83, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 To 183/2016-105, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu pod bodem 2) z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, č. j. 6 T 6/2016-83, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že se neztotožňuje s postupem soudu druhého stupně, který odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že k jeho závěrům nemá výhrady. Soud se tímto podle obviněného dostatečně nezabýval argumenty uvedenými v podaném odvolání. Pokud jde o jednání uvedená pod body I./1., 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak mělo chybně dojít k připojení trestních spisů týkajících se M. J. a Z. F. Z těchto spisů je poté dovozována rovněž trestní odpovědnost obviněného, která by jinak trpěla důkazní nouzí. Tito spolupachatelé byli odsouzeni již dříve a proti trestním příkazům se nikterak nebránili. Obviněnému však nelze klást k tíži způsob vedení jejich obhajoby. Následně rozvedl své výhrady k právnímu posouzení skutků pod bodem II. výroku o vině. Soudy zejména chybně vyhodnotily otázky stran možného jednání v nutné obraně, resp. krajní nouzi, jakož i nesprávně posoudily okamžik, do kdy se skutečně jednalo o legální svémoc (ze strany svědka M. D.). Obviněný v daném kontextu připomenul průběh konfliktu, kdy byl se spoluobviněnými přistižen při pokusu o spáchání trestného činu a zdůraznil vlastní obavy o život či zdraví posádky vozidla. V daném okamžiku, kdy byly častováni výhrůžkami zabitím, již nelze hovořit o legální svémoci, jak ji má namysli ustanovení §76 odst. 2 tr. ř., neboť tato překročila únosnou míru. Odjezd vozidla, jehož posádku mj. tvořili spoluobvinění, tedy nebyl svévolný a nedůvodný, nýbrž zjevně reakcí na gradující agresivní jednání vně vozidla. Právě v tomto kroku obviněný spatřuje jednání v krajní nouzi, resp. nutné obraně, přičemž uvedené by mělo být bráno v potaz z hlediska následujících jednání, která byla vyhodnocena jako zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně se poté argumentem jednání v nutné obraně de facto nezabýval a toliko odkázal na závěr soudu prvního stupně. Přesto je závěr soudu, že nebylo přítomno takové ohrožení, které by odůvodnilo jednání v nutné obraně, v rozporu s provedenými důkazy. Soudu prvního stupně nadto vytkl, že si selektivně vybral pouze některé důkazy, které vesměs vyznívaly v neprospěch obviněného, zejména pak poukázal na nedůsledné hodnocení výpovědi svědka M. D. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, případně též jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Předně poukázala, že obviněným namítaná nesprávnost právního posouzení přisuzovaných skutků byla ve vztahu k bodu ad I. výroku o vině odůvodněna způsobem zpochybňujícím jeho skutkový podklad. Stran bodu ad II. výroku o vině sice došlo k uplatnění hmotněprávní námitky ohledně jednání v nutné obraně, nicméně založené na skutkových zjištěních, která z provedeného dokazování nevyplývají. S ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté rozvedla, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení. Obviněný však nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem jednání ad I./1.–5. a jeho právní kvalifikací, ke které dospěl soud prvního stupně. Stran jednání ad II. obviněný poukázal na svoji setrvalou obhajobu ohledně jednání v nutné obraně, popř. v krajní nouzi, avšak opřel ji o svoji verzi skutkového děje, která se rozchází se závěry soudů, jež byly postaveny na základě provedeného dokazování. Ve věci rovněž nelze dovodit přítomnost extrémního rozporu, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Z odůvodnění napadených rozhodnutí navíc podle státní zástupkyně vyplývá, že ve vztahu k bodu ad I. výroku o vině se podkladem rozhodného skutkového stavu nestaly pouze skutečnosti, zjištěné při projednávání související trestní věci samostatně odsouzených pachatelů M. J. a Z. F., neboť do předmětného skutkového rámce zapadají další zjištěné skutečnosti. Pokud jde dále o skutek ad II. výroku o vině, tak žádný ze soudů se nerozcházel v názoru, že meze legální svémoci svědka M. D. byly překročeny, nikoli však způsobem prezentovaným obviněným. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména průběh konfliktu mezi posádkou vozu Citroen C4, reg. zn. ..., a dalšími osobami v areálu podnikatele J. D. v S., případně též nedostatečné vyhodnocení svědecké výpovědi M. D.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud jde o námitky stran připojení trestních spisů týkajících se téže trestné činnosti spáchané dalšími osobami, konkrétně M. J., který byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, č. j. 91 T 80/2016-68, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a Z. F., který byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2016, č. j. 91 T 80/2016-85, rovněž uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného, že by snad soudy dovozovaly jeho trestní odpovědnost toliko z výše uvedených případů a souvisejících trestních spisů. Předně, podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, tedy každá skutečnost, která je způsobilá zjistit skutkový stav. Nelze tudíž vyloučit, že soud bude činit zjištění z obsahu jiného soudního spisu. A dále pak, jak ostatně poukázala i státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného, zjištěné skutečnosti zapadaly do dalších ve věci provedených důkazů, nikterak se s nimi nevylučovaly a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v tomto ohledu logicky odůvodněno.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, byť v tomto ohledu lze částečně přisvědčit obviněnému, že soud druhého stupně důsledně nereagoval na veškeré argumenty obviněného, jak je uvedl ve svém odvolání a de facto plně odkazoval na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Z části právně relevantně [s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] byly uplatněny námitky vztahující se ke skutku ad II. výroku o vině stran jednání obviněného v nutné obraně, resp. v krajní nouzi, kdy mj. rozporoval, zda na jednání M. D. může být nahlíženo v duchu ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. Není pochyb, že před příletovou halou Letiště Brno se již o žádnou legální svémoc ze strany svědka D. nejednalo, ostatně za předmětné jednání byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 3 T 76/2016-61, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Meze legální svépomoci však nebyly překročeny způsobem, který prezentoval obviněný a kterým ospravedlňoval odjezd z areálu J. D. v S. Otázkou možné aplikace ustanovení §28 tr. zákoníku a §29 tr. zákoníku se zabýval soud prvního stupně, s jehož hodnocením se soud druhého stupně de facto ztotožnil, přičemž dospěl k závěru, že se tak (namítaným způsobem) nestalo. Přestože tedy na adresu pachatelů, resp. posádky vozidla Citroen padaly různé „výhrůžky“, tak situace nebyla vyhrocená natolik, aby ospravedlňovala jejich odjezd před příjezdem policie a spáchání navazujících trestných činů. Ostatně za podklad pro takové rozhodnutí posloužil i kamerový záznam pořízený samotným obviněným. Krom toho, ze strany obviněného se jedná o jeho vlastní výklad skutkového děje, který však nekoresponduje s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud tudíž ani těmto námitkám nemohl přisvědčit.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětných jednání jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání ad I.), a dále zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (jednání ad II.), zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu