ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.836.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 836/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání podaném V. L. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 3 To 498/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 71/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 31 T 71/2009, byl V. L. (dále jen obviněný) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 12. 2008 v době kolem 21:40 hodin v Č. B., ulici J. Š. B. před domem č. p. ..., poté, kdy do zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Peugeot 205, RZ ..., usedl R. H., přistoupil k tomuto vozidlu, a opakovanými údery dosud nezjištěným předmětem, zpočátku zabaleném do ponožky, rozbil skleněnou výplň stahovacího okna levých předních dveří a po R. H. požadoval vydání peněz, které měl u sebe, současně jej uvedeným předmětem opakovaně udeřil do hlavy, načež se R. H. podařilo z místa s vozidlem odjet, když R. H. při útoku utrpěl zlomeninu nosních kostí, odřeniny nosu, čela, tváře vlevo, zhmoždění horního rtu a drobnou řeznou krvácející ranku v levém uchu, když poškozený veškerou doporučenou lékařskou péči odmítl . Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podali obviněný a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 3 To 498/2010, tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu. K tomuto podotkl, že podle aktuální judikatury lze i pod zvoleným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat námitky stran porušení práva na spravedlivý proces. Dále poukázal, že provedené důkazy byly hodnoceny výlučně v jeho neprospěch, přičemž nalezené daktyloskopické a pachové stopy mohly vzniknout ve zcela jiné souvislosti, než při projednávaném trestném činu loupeže. Rovněž namítl, že poškozený de facto sám vyloučil obviněného coby pravého pachatele daného trestného činu. Soudy se taktéž nedokázaly patřičně vypořádat s otázkou, zda byl obviněný vůbec na místě činu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu přecházející rozsudek zrušil a podle §226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby. Alternativně aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 16. 6. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho samotnou účast na místě činu, možnost přenosu daktyloskopických a pachových stop apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Zcela přiléhavě poté poukázaly na to, za jakých okolností mohla být daktyloskopická stopa zanechána na vozidle, a to až ve skvrně od krve. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Taktéž je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech, pokud tyto tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu