ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.942.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 942/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání podaném M. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 67/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 29 T 16/2016, byl M. B. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako jednatel společnosti LV STAV, s. r. o., IČ 483 60 554, se sídlem tř. Tomáše Bati 385, 763 02 Zlín, uzavřel dne 10. 3. 2010, v sídle společnosti Santander Consumer Finance, a. s., IČ 251 03 768, se sídlem Šafránkova 1, Praha 5, Dohodu o změně subjektu leasingové smlouvy č. 081000369, k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Mercedes Benz S 320 CDI 221, VIN ..., RZ ..., vedené u téže společnosti, a to z původního leasingového nájemce společnosti AVARRIO, s. r. o., IČ 274 55 718, se sídlem Na Březince 930/3, Praha 5, na nového, a to na společnost LV STAV, s. r. o., přičemž doložil nepravdivé přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2008 společnosti LV STAV, s. r. o., a dále sdělil nepravdivé údaje o skutečném sídle společnosti LV STAV, s. r. o., přestože tyto skutečnosti byly rozhodné a podstatné pro posouzení úvěruhodnosti a úvěruschopnosti a činil tak v úmyslu uvést spol. Santander Consumer Finance, a. s., v omyl a nehradit leasingové splátky, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 777.627 Kč, kdy s předmětným vozidlem naložil nezjištěným způsobem . Za uvedený zločin a dále za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 3 T 43/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 214/2016, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 3 T 43/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 214/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 67/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Předně namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť se domnívá, že na základě skutkových zjištění neměl být shledán vinným žádným trestným činem. Jednak si není vědom toho, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, dále nikdo ze slyšených svědků si na obviněného nepamatuje a kromě jedné rozporuplné svědecké výpovědi nebylo potvrzeno, že by se tedy měl dopustit jemu přisuzovaného jednání. O vině přitom bylo rozhodnuto pouze na základě písmoznaleckého rozboru podpisů na předmětných dokumentech, avšak ani tento důkaz není jednoznačný. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu kohokoli uvést v omyl, resp. sebe nebo někoho jiného obohatit. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, a aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 10. 7. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. takřka shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (jednotlivých svědeckých výpovědí a závěrů stran písmoznaleckého posudku) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V tomto lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 10 a násl. rozhodnutí), jakož i rozsudku soudu druhého stupně (str. 3 rozhodnutí), kde bylo zcela logicky předestřeno, které důkazy podporují verzi obžaloby a na základě jakých skutkových zjištění byl obviněný uznán vinným. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Rovněž námitky obviněného stran absentujících obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nesměřují primárně k chybné aplikaci hmotněprávních norem, nýbrž toliko k odlišné (obviněným předkládané) verzi skutkového stavu věci, resp. zpochybnění provedených důkazů či jejich nedostatečnosti. Je přitom namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomuto obviněný neuplatnil žádnou relevantní argumentaci, na kterou by Nejvyšší soud mohl reagovat. Přesto lze podotknout, že trest odnětí svobody (s podmíněným odkladem výkonu) byl obviněnému vyměřen v rámci zákonné sazby a pokud obviněný na uložený trest nahlíží jako na nepřiměřený, tak samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být až na výjimečné případy relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu