ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.15.2017.1
sp. zn. 3 Tz 15/2017-26
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Vladimíra Jurky stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. D., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a to v neprospěch obviněného J. D.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 49/53, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že „dne 6. 7. 1953 po nástupu vojenského cvičení základní služby si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konat cvičení, přičemž se odvolával na svoji víru, že je Svědek Jehovův“.
Za tento trestný čin byl podle §270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a k trestu ztráty čestných práv občanských na dobu 5 let.
Obviněný podal proti rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, které Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 27. 5. 1953, sp. zn. To - 139/53, zamítl jako nedůvodné.
Podáním ze dne 27. 1. 1992, doručeným Vojenskému obvodovému soudu Brno, požádal obviněný o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 49/53, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 5. 1953, sp. zn. To - 139/53, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nabylo právní moci dne 5. 6. 1992.
Tento soud poté rozhodl usnesením ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle článku V., z důvodů části II. a čl. III této amnestie bylo trestní stíhání obviněného pro skutek ze dne 6. 7. 1953, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., zastaveno.
Obviněný dopisem ze dne 13. 7. 1992 požádal rehabilitační soud, aby v trestním řízení pokračoval.
Týž soud poté rozhodl v hlavním líčení dne 10. 9. 1992 rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 10/92, tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 49/53, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 5. 1953, sp. zn. To - 139/53, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., se z důvodů uvedených v ustanovení §227 tr. řádu trest neukládá. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 9. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného J. D.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.
Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že J. D. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno byl v neprospěch obviněného J. D. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby pro výše specifikovaný skutek zprostil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud Brno při svém rozhodování důsledně neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění stížností napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 49/53, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno původně uložený trest odnětí svobody, jakož i trest ztráty čestných občanských práv považoval za nepřiměřeně přísný a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného J. D. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 49/53. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je nepochybné, že na základě provedených skutkových zjištění nebylo možné provést hodnocení důkazů v intencích požadavků trestního řádu.
Obdobně pochybil rehabilitační senát, pokud tato nejasná a neúplná skutková zjištění soudu prvního stupně a na ně také odkazující výrok soudu odvolacího, označil za dostačující a úplná, byť byla v naprostém rozporu s příkazy plynoucími z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992. Přisvědčil také hodnocení důkazů v té podobě, v jaké je provedly oba vojenské soudy, byť tento způsob hodnocení důkazů nekonvenoval zákonným požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného J. D.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak rozsudek tohoto soudu ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 10/92.
Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Nejvyšší soud není oprávněn činnost takto určeného speciálního orgánu nahrazovat, přičemž na tomto závěru nic nemění skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, nicméně v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého soudu vojenského.
Nejvyšší soud je podle §271 odst. 1 tr. ř. sám oprávněn rozhodnout ve věci pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatuje-li Nejvyšší soud porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992, je zřejmé, že skutková zjištění nepovažuje za správná a tato okolnost tvoří překážku pro jeho vlastní meritorní rozhodnutí. Tato úvaha není výsledkem přepjatého formalismu Nejvyššího soudu, ale pouze důslednou aplikací citované zákonné normy, bez užití stížností pro porušení zákona požadovaného extenzivního výkladu tohoto zákonného ustanovení.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 10/92, znovu návrh zemřelého obviněného na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu