ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.26.2017.1
sp. zn. 3 Tz 26/2017-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Vladimíra Jurky stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného P. S. , proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného P. S.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. S., v B., zprošťuje obžaloby pro skutek, že jako adventista sedmého dne u svého útvaru v S. odmítl dne 1. 11. 1957 po západu slunce vykonávat hospodářské práce a dne 2. 11. 1957 zúčastnit se pořadové přípravy a nadále odmítal vykonávat své povinnosti každý pátek od západu slunce do soboty do západu slunce z důvodu svého náboženského přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že jako adventista sedmého dne u svého útvaru v S. odmítl dne 1. 11. 1957 po západu slunce vykonávat hospodářské práce a dne 2. 11. 1957 zúčastnit se pořadové přípravy a nadále odmítal vykonávat své povinnosti každý pátek od západu slunce do soboty do západu slunce z důvodu svého náboženského přesvědčení.
Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 21. 12. 1957.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti výše cit. rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57. Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, v ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen trestní řád z roku 1950), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný P. S. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého přesvědčení. Obviněný P. S. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný P. S. však v době spáchání trestného činu neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.
V případě trestného činu obviněného P. S. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného P. S. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného P. S.
Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Dále, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z opisu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný u svého útvaru v S. odmítl dne 1. 11. 1957 po západu slunce vykonávat hospodářské práce a dne 2. 11. 1957 zúčastnit se pořadové přípravy a nadále odmítal vykonávat své povinnosti každý pátek od západu slunce do soboty do západu slunce z důvodu svého náboženského přesvědčení, protože je adventistou sedmého dne.
Tuto obhajobu obviněného však bývalý Vojenský obvodový soudu v Karlových Varech považoval z hlediska posouzení jeho viny za právně irelevantní. V rozsudku uvedl, že ústava sice zaručuje svobodu náboženského přesvědčení, ale jen potud, pokud to neodporuje plnění uložených občanských povinností. Tím, že obviněný odmítl konat své povinnosti v armádě odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.
Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného P. S. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1957 za trestný čin“.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného P. S., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57, byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech. Vzhledem k tomu, že skutek, za nějž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za trestný čin, bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného P. S. obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu