ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.66.2017.1
sp. zn. 3 Tz 66/2017-40
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. Ch. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného J. Ch.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 30/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52 byl obviněný J. Ch. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Předmětného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že dne 8. 11. 1952 u svého útvaru odmítl zúčastniti se sobotního zaměstnání a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je členem sekty Adventistů 7. dne. Za uvedený trestný čin mu byl uložen podle §270 odst. 1 tr. zák., trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně. Rozsudek se stal pravomocný dnem vyhlášení.
Obviněný svým podnětem ze dne 27. 12. 1990 požádal o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“).
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91 byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP- 47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci byla rovněž zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, přičemž výrok o vině trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., zůstal předmětným rozhodnutím nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 1991.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle čl. V (s odkazem na část II a čl. III tohoto rozhodnutí) bylo trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek v souladu s §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. V návaznosti na toto usnesení učinil obviněný dne 19. 12. 1991 prohlášení podle §15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, na jehož základě se v řízení pokračovalo.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 30/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., bylo podle §227 tr. ř. upuštěno od potrestání obviněného.
Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a trestního zákona č. 86/1950 Sb., konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se předmětnými ustanoveními neřídil, jelikož rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo právně i morálně rehabilitovat ty, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
K porušení zákona podle názoru ministra spravedlnosti došlo tím, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, byl zrušen pouze ve výroku o trestu podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a bez nápravy byl ponechán v platnosti výrok o vině z odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Třebaže lze souhlasit s názorem, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, ministr spravedlnosti rehabilitačnímu senátu vytkl, že se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1952 a obhajobu obviněného nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Namítl rovněž, že ústavně garantovaná práva obviněného byla v rozporu s účelem rehabilitačního řízení ignorována i postupem rehabilitačního senátu podle §227 tr. ř.
Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním uplatnil toliko právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jelikož pokud by tak učinil, shledal by, že souzený skutek není trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Uvedené základní právo podle jeho názoru nelze zaměňovat s právem na svobodu víry, či se svobodou náboženskou, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož nemůže být výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, proveden bez ohledu na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, a tedy jen takto hodnotově diskontinuálně lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí patří ve světle citovaného nálezu mezi tzv. absolutní základní práva, jež nelze omezit obyčejným zákonem a takový charakter základního práva nemůže změnit ani skutečnost, že ústavní zákon č. 150/1948 Sb., svobodu svědomí deklarovanou v jeho §15 odst. 1 negoval tím, že tato nemohla být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon.
Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení dospěl k názoru, že Nejvyšší soud by měl sám rozhodnout o návrhu na rehabilitaci a zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, v celém jeho rozsahu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, jelikož skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., kdy v tomto směru příkladmo poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 Tz 19/2014. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, vyjádřil svůj názor, že by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud rozhodl sám též o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., poněvadž v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, načež příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil rovněž další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 30/91,
- dále postupoval podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. a podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, v celém jeho rozsahu a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 8. 11. 1952 u svého útvaru odmítl zúčastniti se sobotního zaměstnání a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je členem sekty Adventistů 7. dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. Uvedl, že ovšem má za to, že ve věci nemůže Nejvyšší soud učinit konečné rozhodnutí, neboť po zrušení napadeného rozhodnutí musí opakované rehabilitační řízení provést s přihlédnutím k ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění soud prvního stupně.
Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
Základní pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně spočívá v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Zjistí-li soud v přezkumném řízení na základě §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, vyplývá, že obviněný dne 8. 11. 1952 u svého útvaru odmítl zúčastniti se sobotního zaměstnání a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je členem sekty Adventistů 7. dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, v plném rozsahu doznal a na svou obhajobu uvedl, že jeho náboženské přesvědčení, když je Adventistou 7. dne, mu nedovoluje pracovat v sobotu, neboť je to v rozporu s biblí. K tomu se bývalý Nižší vojenský soud v Brně vyjádřil tak, že náboženské přesvědčení nemůže obviněného nikterak vyvinit, když sice Ústava zaručuje občanům svobodu vyznání, ale toto jejich vyznání nesmí být v žádném případě v rozporu s uloženými jim povinnostmi, zejména pak ne s brannou povinností.
Bývaly Vojenský obvodový soud v Brně pak svým usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, potvrdil závěry bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně o vině obviněného ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť výrok o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, ponechal v platnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svůj postup odůvodnil s tím, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný se předmětného skutku dopustil, když se dne 8. 11. 1952 odmítl zúčastnit zaměstnání a vykonávat jakoukoliv vojenskou činnost s odůvodněním, že mu to nedovoluje náboženské přesvědčení Adventisty 7. dne.
Citované rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91 je však třeba označit za nesprávné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud (jakož i bývalý Nižší vojenský soud v Brně) vycházel, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku, že nemůže v sobotu zúčastnit zaměstnání a vykonávat jakoukoliv vojenskou činnost, poněvadž mu v tom bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že " pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.
Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu v sobotu z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
Vojenský obvodový soud v Brně v provedeném rehabilitačním řízení nicméně výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, toliko ve výroku o trestu. Uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval §1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 30/91).
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.
Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného podána pro zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, a o této obžalobě meritorně rozhodne, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová