ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.76.2017.1
sp. zn. 3 Tz 76/2017-29
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého L. K., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 trestního řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, a §2 odst. 5, 6 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991, a to v neprospěch obviněného L. K.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 29/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v tehdy účinném znění, kterého se dopustil tím, že „dne 18. ledna 1978 nenastoupil vojenské cvičení u v. ú. 2483 K. H. a povolávací rozkaz řady C čís. 167090, který mu byl poštou doručen dne 18. 11. 1977, bez zdůvodnění poštou vrátil OVS Brno-venkov dne 18. 1. 1978“ . Za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením pro jeho výkon do první nápravně výchovné skupiny.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, tak, že je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Obviněný nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody dne 1. 6. 1978 a byl pro výkon tohoto trestu zařazen u nápravně výchovného ústavu Ministerstva spravedlnosti v B. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 20. 7. 1979, sp. zn. PP 42/79, bylo vyhověno žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu uloženého trestu odnětí svobody a současně mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 7. 1979.
Dne 7. 3. 1991 podal obviněný Vojenskému obvodovému soudu v Brně žádost o soudní rehabilitaci ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. V žádosti o zahájení řízení o soudní rehabilitaci uvedl, že žádá o zahájení rehabilitace své osoby z důvodu, že v případě jeho odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, šlo o odsouzení pro jeho náboženské přesvědčení, a považuje proto uložený nepodmíněný trest v délce dvaceti měsíců za nepřiměřeně přísný. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, rozhodl tak, že rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 1991. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 29/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, se podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, upouští od potrestání.
Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soud v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného zemřelého L. K.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění.
Bývalý vojenský obvodový soud v Brně se v rámci rehabilitačního řízení podle stěžovatele těmito ustanoveními důsledně neřídil. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Podle ministra spravedlnosti nebylo rehabilitační řízení provedeno v souladu s jeho účelem, když výklad §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyl proveden ústavně konformním způsobem. Rehabilitační soud opomněl, že jednání obviněného, kterým realizoval své ústavně zaručené právo na svobodu svědomí, postrádalo obligatorní znak protiprávnosti trestného činu a šlo tedy v jeho případě o jednání právně dovolené. Tomu nasvědčuje i neexistence alternativního způsobu výkonu vojenské služby v rozhodné době, takže obviněný neměl možnost splnit své zákonné povinnosti, aniž by se dostal do konfliktu s vlastním svědomím, charakterizovaným jako hluboce prožívaná povinnost.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného L. K. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění. Dále aby podle §269 odst. 2 trestního řádu toto usnesení zrušil a zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud podle §271 odst. 1 trestního řádu a podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, a usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obviněného L. K. obžaloby pro výše specifikovaný skutek.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.
Podle §2 odst. 5 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §269 odst. 1 trestního zákona (v tehdy účinném znění) se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování důsledně neřídil.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně bylo nesprávně odůvodněno stanoviskem, že výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, byl shledán v souladu se zákonem s tím, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav trestní věci. Výrok o vině byl tedy shledán správným. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pouze konstatoval, že shledává jako nezákonný výrok o trestu z odsuzujícího rozsudku, neboť při ukládání trestu obviněnému bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, ačkoliv ze spisového materiálu vyplývá, že v případě odsouzeného se jednalo o pachatele, který žil řádným životem, nebyl soudně trestán až do doby spáchání vojenského trestného činu, přičemž v předchozí době vykonal vojenskou základní službu. Teprve poté, co přijal víru Svědků Jehovových, odmítl nastoupit na vojenské cvičení. Tyto skutečnosti proto soud zhodnotil tak, že uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v době, kdy se obviněný L. K. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího ve vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud tak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i starších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého vojenského soudu porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně za správný. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je nepochybné, že na základě provedených skutkových zjištění nebylo možné provést hodnocení důkazů v intencích požadavků trestního řádu.
Obdobně pochybil rehabilitační senát, pokud tato nejasná a neúplná skutková zjištění soudu prvního stupně a na ně také odkazující výrok soudu odvolacího, označil za dostačující a úplná, byť byla v naprostém rozporu s příkazy plynoucími z §2 odst. 5 trestního řádu účinného do 31. 12. 1991. Přisvědčil také hodnocení důkazů v té podobě, v jaké je provedly oba vojenské soudy, byť tento způsob hodnocení důkazů nekonvenoval zákonným požadavkům §2 odst. 6 trestního řádu účinného do 31. 12. 1991.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 trestního řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 29/91, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, a v §2 odst. 5, 6 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991 v neprospěch obviněného L. K.
Podle §269 odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak rozsudek tohoto soudu ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 29/91.
Věc poté podle §270 odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Nejvyšší soud není oprávněn činnost takto určeného speciálního orgánu nahrazovat, přičemž na tomto závěru nic nemění skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, nicméně v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého soudu vojenského.
Nejvyšší soud je podle §271 odst. 1 trestního řádu sám oprávněn rozhodnout ve věci pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatuje-li Nejvyšší soud porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6 trestního řádu účinného do 31. 12. 1991, je zřejmé, že skutková zjištění nepovažuje za správná a tato okolnost tvoří překážku pro jeho vlastní meritorní rozhodnutí. Tato úvaha není výsledkem přepjatého formalismu Nejvyššího soudu, ale pouze důslednou aplikací citované zákonné normy, bez užití stížností pro porušení zákona požadovaného extenzivního výkladu tohoto zákonného ustanovení.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 2 Rtv 29/91, znovu návrh zemřelého obviněného na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.
Podle §270 odst. 4 trestního řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu